Jiří Pilka:

BESEDA (NEJEN) O JOSEFU SUKOVI

proběhla 11. listopadu v sálku ZUŠ Štefánikova ul. v Praze 5. Hostem byl Dr. Jiří Pilka, večerem provázela Michaela Štrausová, hudbou Antonína Dvořáka potěšili tři mladí umělci : Luděk Růžička a Karel Martínek zahráli čtyři Romantické kusy pro housle a klavír op. 75 a Jaroslava Pěchočová přednesla čtyři z Poetických nálad pro klavír, op. 85.

V závěru večera se posluchači dočkali i malého překvapení – díky šarmu a diplomacii paní Míly Smetáčkové a především díky velkorysosti vedení FOK se podařilo získat pro zájemce z řad přítomných posluchačů několik čestných vstupenek na zcela výjimečný koncert v Obecním domě (FOK – J. Suk: Asrael + G. Mahler a J.Brahms – mezzosopr. D. Pecková, dir. Libor Pešek), který se konal hned další den.

Zvukový záznam besedy je k dispozici v archivu SJS a i když samozřejmě nelze přenést „na papír“ celkovou přívětivou atmosféru večera, nabízíme vám alespoň krátké a zhuštěné resumé témat, o kterých Dr. Pilka hovořil :

„Sukova osobnost je inspirující v několika směrech. Je např. pozoruhodné, jak byl jeho hudební život urychlený a jak brzy se vším začínal. Zralost jeho skladeb kolem 18 ti let – jak Serenády tak Pohádky i klavírních skladeb op. 7 - je naprosto neuvěřitelná. Když se dnes podíváme na svoje děti nebo vnuky, kteří jsou většinou v 18 ti letech ještě nevykrystalizované osobnosti, je Suk opravdu výjimečný. Žil jen 61 let, ale stačil napsat přes 80 opusů, přitom většinu života hrál v kvartetu … Jako by tušil, že nebude až tak dlouho žít – a udělal všechno včas.

Při tom mě napadá – dá se vůbec skládání učit ? A hlavně – jak my dnes učíme skladatele ? Je to dobrý způsob ? Nechci říkat, že je špatný, ale je zázračné, jak dřív skladatelé „rostli“ rychle. Haydn, Bach, Handel a mnozí další vlastně neměli žádné zvláštní školení, na Mozarta sice dohlížel otec, ostatně Suk měl zase Dvořákovu školu – ale obecně všichni začínali velice brzo v tvrdé koncertní praxi. Dnes jde všechno velice pomalu – někde ve 26 opouštíte školu jako začátečník, ztratíte tam vlastně třetinu života. Kdyby byl Mozart do 25 let ve školách, přišel by asi tak o 400 opusů …

Suk bývá často nazýván „secesním“ skladatelem. Definice „secesní hudby“ ovšem neexistuje, ale Suk žil v době, kdy secese byla velmi silná. Možná by tedy bylo lepší říct, že sdílel určité pocity doby, která je nazývána též „Belle Epoque“ – Krásná epocha. Umění chtělo být zdobné a útěšné, ještě nedošlo k tomu velkému rozpadu a depresi, pořád cítíme pevnou půdu pod nohama. To všechno zničila až 2. světová válka. Sukova hudba má podobně útěšný charakter, navíc pracuje poměrně často s přírodními motivy ( Jaro, Letní dojmy, Pohádka léta, Pohádka zimního večera), což lze též označit jako secesní prvek. Další dobovou inspirací je mystika – v té době velmi silná v díle Březinově, Zeyerově apod. Do této oblasti patří skladby jako Pod jabloní, Životem a snem, O přátelství, Epilog a samozřejmě Asrael – mimochodem existují různé dohady, kde Suk přišel k postavě orientálního anděla smrti. Jsou to všechno skladby, které jsou blízko uvažování o transcendentnu, mimoreálném světě … a jenom smrt Dvořákova a Otilčina mi nevysvětluje, že Suk tolik přemýšlí o smrti. Suk totiž vůbec nebyl naivní a jednoduchý skladatel, jak si mnozí myslí, naopak, byl velmi přemýšlivý a vzdělaný člověk, který stavěl velké a úžasně promyšlené architektonické celky. Nabízí se srovnání s Mahlerem, Brucknerem a Richardem Straussem, kteří také vytvářeli velké plochy – doba v tom měla zálibu.“

„Snad by se dal Suk označit jako „secesní skladatel“ právě v tomto smyslu ? Suk stejně jako Mahler a Bruckner se ve svých dílech snažil řešit právě nejrůznější filosofické otázky – ostatně secese je doba, kdy se ještě nespěchalo a lidé se obecně víc zaobírali svými i cizími duševními pochody …“

„Ano, to je důležitá poznámka, že se nespěchalo. Proto mají také někteří uspěchaní lidé s velkými sukovskými opusy potíže a proto možná člověk vnímá podobné velké partitury až po čtyřicítce nebo padesátce, když už zjistí, že nemá smysl spěchat. Asi je to normální – např. Asrael potřebuje nějakou „osobní inspiraci“, životní zkušenost, setkání se smrtí a podobně. Tahle symfonie mě navíc fascinuje tím, kolik má rovin – jednak tragiku smrti, usmíření i jakousi vizi mimo svět – je to tak úžasně moudrá věc. Nakonec teď slaví Asrael v zahraničí obrovské úspěchy – vezměte si třeba nadšený ohlas, který zažil Libor Pešek s Královskou Liverpoolskou Filharmonií jak v Anglii, tak i v Německu a Americe. Najednou se v zahraničí proráží s věcmi, které by se zdály nepřístupné.Je to veliká radost.“

„Není to třeba taky tím, že k tomu nazrála doba ? Nakonec pokusy „vyvézt“ Suka tu byly už i dřív a neměly příliš velký úspěch …“

„Asi je to tak, že když v nějaké době dochází ke zklamání – dejme tomu z techniky, racionality, ekonomie – tak se lidé začnou uchylovat k nějakým myšlenkovým oázám a hledají tam nějakou hlubší inspiraci. Což je možná trochu doba, kterou teď prožíváme. Je otázka, jak to bude u vás mladých…

Je taky škoda, že od Suka se hraje jen několik nejznámějších skladeb a ty ostatní zůstávají stranou. Stále se hrají ranné opusy - Serenáda, Pohádka, Píseň lásky – a nad těmi dalšími se sice nekrčí rameny, ale neuvádějí se tak často. Teď, když se k Sukovi obrací tolik pozornosti, stálo by možná za to, listovat i v těch méně hraných, ale neméně krásných opusech.

Na Sukovi je krásné, že i když je skladba velice smutná, i když je mystická nebo duchovně hluboká, neztrácí půdu pod nohama. To není muzika, která by nám rozkolísala životní hodnoty nebo životní pocit tak, aby člověk propadl depresi. Naopak skladby, které mají tragický aspekt, člověka spíš z té deprese vyvádějí. Polarita život – smrt je v nich vyvážená, logická, přirozená a v tom smyslu je to hudba, která spíš povzbuzuje.

Velice cenné je i to, že Sukova hudba má vždycky nějakou rovinu, která chce lidi potěšit, je svým způsobem velice útěšná. Možná je to i tím, že Suk zažil na venkově krásu přírody, poznal i rodinnou pohodu, takže tu útěšnost opravdu rozdával.

Tyhle dvě věci bych považoval za velmi důležité pro dnešní dobu i do budoucna. Mám dojem, že snad už dochází k tomu, že lidé začnou být přesyceni hudební hysterie a agresivity, hudebního hluku, deprese a technizovaných hudebních výtvorů a věřím, že snad přijde nějaká – řekněme třeba novoromantická – doba, kdy se znovu vrátí citovost v kultivované podobě. Suk je velmi perspektivní autor pro tuto rodící se budoucí epochu. Ostatně období racionalismu a romantismu, rozumu a citu, se v dějinách vždycky střídala. Zdá se, že by teď mohla přijít epocha „kultivovaného romantismu“, kdy city dostanou novou plochu. Možná, že jedna z cest, která k tomu vede, je i hudba Josefa Suka.