Roman Bělor, Petr Polívka, Prof. Václav Riedelbauch:

Z KUCHYNÍ TŘÍ ŘEDITELŮ

Vzhledem k „výročnímu“ roku 2004 jsem si dovolila oslovit tři ředitele významných pražských hudebních „institucí“: Romana Bělora - ředitele festivalu Pražské Jaro, Petra Polívku - ředitele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Prof. Václava Riedlbaucha, generálního ředitele České filharmonie. Páni ředitelé nejen našli čas v jejich nabitém každodenním programu, ale zahrnuli mě navíc obrovským množstvím zajímavých informací. Prozatím jsem z nich vybrala pouze aktuality, které se bezprostředně vztahují k letošnímu roku a spojila je v jakýsi „trojrozhovor“. Zbývající část rozhovorů pak vyjde v plném rozsahu a samostatně v některém z dalších čísel Zpravodaje Společnosti Josefa Suka, a v budoucnu se možná můžeme těšit i na nějakou tu besedu...

Jménem všech čtenářů našeho Zpravodaje i příznivců SJS moc děkuju všem třem za jejich vstřícnost a velkorysost !“

Letos oslavíme výročí 130 let od narození skladatele Josefa Suka – toto výročí je zařazeno i do projektu „Česká hudba 2004“. Josef Suk má ovšem výročí i v roce příštím – 70 let od úmrtí. Co tedy chystáte pro letošní rok, a co případně pro rok 2005 ?

Roman Bělor : Vzhledem k tomu, že koncentrace výročí je v letošním roce z pořadatelského hlediska téměř „zničující“ ( během jednoho festivalu prostě nelze uvést díla všech významných jubilujících autorů, a koneckonců, někteří skladatelé by se měli hrát pořád, bez ohledu na výročí ), rozhodli jsme se Josefu Sukovi podstatně více věnovat právě v roce 2005. V tomto roce se chceme navíc zaměřit na první polovinu 20. století – a právě Josef Suk nebyl jen velký umělec a skladatel, ale také významný pedagog. Jedna z linií Pražského Jara 2005 by se tedy dala nazvat „Suk a jeho žáci“. Chtěli bychom také provést některá stěžejní Sukova díla a věnujeme mu i závěrečný festivalový koncert.

Nicméně v roce 2004 Josefa Suka připomeneme alespoň symbolicky v rámci nově ustaveného systému dopoledních matiné – slečna Týmlová ve svém recitalu 29. května zahraje Jaro, Letní dojmy a Píseň lásky. Kromě toho samozřejmě Sukovi pravidelně věnujeme společensko – pietní dopoledne, tedy koncert v Křečovicích, který jako každý rok plánujeme ve spolupráci se skladatelovým vnukem, Mistrem Josefem Sukem. Mimochodem, jsme velice rádi, že Mistr Suk se od nás nechal přemluvit k mimořádnému koncertu a zahraje v rámci festivalu 19. května recital z díla svého praděda Antonína Dvořáka – takže vlastně i osobně zastoupí dvořákovsko – sukovskou rodovou linii...

Petr Polívka : Díla Josefa Suka uvádíme víceméně každý rok, bez ohledu na aktuální výročí, a budeme se o totéž snažit i do budoucna. Mimoděk se uskutečnil dokonce jakýsi „minicyklus“ – v roce 2002 provedl Libor Pešek Asraela, v roce 2003 Gennadij Rožděstvěnskij Epilog. Letos, 7. a 8. dubna zazní na koncertu, zařazeném do projektu „Česká hudba 2004“, část z Deseti zpěvů pro ženský sbor a klavír a především Zrání, opět za řízení Libora Peška. V roce 2005 uvedeme Pohádku ( s Jiřím Bělohlávkem ), do dalších let plánujeme opět provedení Asraela a podobně.

Prof. Václav Riedlbauch : Projekt „Česká hudba 2004“ je spíš dobrým impulsem k tomu, aby se udělala důkladná inventura; muzikanti sami mezi sebou se totiž nemusí přesvědčovat o tom, že máme kvalitní skladatele. Dokonce o tom nemusíme moc přesvědčovat ani světové publikum, spíš – poněkud absurdně – to naše domácí. Je tedy dobře, že muzikantská společnost zase jednou dala najevo, že „žije“ a že je tu na co navazovat. V tom vidím největší smysl celé akce.

Co se týče České filharmonie, je vlastně skoro naší povinností prezentovat českou hudbu v co nejširším spektru. Už před více jak dvěma lety jsme se tedy rozhodli, že sezóny 03/04 a 04/05 se odehrají pod sloganem „Pocta české hudbě a jejím tvůrcům“. Je totiž hezké připomínat jubilanty, ale připadá mi líto jít jen od výročí k výročí. Dvořák, Suk, Novák, Smetana a další mají nejen čtyřky a devítky v datu narození, ale byli také přínosem české hudbě obecně a mají dopad do současné generace. Takže to pojímáme trochu košatěji, včetně například šesti březnových koncertů obnovené Přehlídky soudobé české hudby. Aby se ukázalo, že – ačkoli to možná zní pateticky – odkaz našich velikánů trvá a oslovuje i jejich pokračovatele.

Mám pocit, že Josef Suk je trochu zakopaná hřivna české hudby, a do budoucna je to pro nás určitě jeden z prioritních autorů – je taky nejvyšší čas. Dohodli jsme se, že v dramaturgii každé sezóny orchestru České filharmonie budou trvale přítomna a oživována díla Josefa Suka – v konfrontaci s tím největším, co ve světě je, protože právě Suk v takovém srovnání bez problémů obstojí. Jsem rád že na Pražském Jaru 2005 uvede Česká filharmonie se svým novým šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem symfonii Asrael, protože jestli máme nějaké klíčové dílo v symfonické tvorbě 20.století, tak je to právě tato symfonie. Při zahájení letošní sezóny Sir Neville Marriner provedl na třech koncertech Pohádku – a byl jí přímo nadšen. Náš hostující orchestr – SOČR s šéfdirigentem Vladimírem Válkem - uvede rovněž v letošním roce Sukovo rané dílo, symfonii E dur. Zrovna včera hrála ČF na koncertě pro Akademii Věd smyčcovou Serenádu, a Zdeněk Mácal si tutéž skladbu vybral pro letošní silvestrovský koncert. Děláme taky všechno pro to, abychom do sezóny 05/06 dostali alespoň některé další velké sukovské tituly, například Epilog a podobně... Josef Suk prostě musí být přítomen trvale.

Co pro Vás osobně Josef Suk znamená ? Pokud bychom vycházeli z názvu „Česká hudba 2004“, čím je podle Vás Suk ryze český a čím může ještě v roce 2004 oslovit ?

Prof. Václav Riedlbauch : Především by člověk musel začít od věčného sporu, jestli je „česká hudba“ to, co vzniká na českém území, anebo to, co vychází z českých kořenů a českého jazyku – jak obecného, tak hudebního. Myslím, že je to obojí, ostatně kdyby platilo jen to první, tak Bohuslav Martinů není český skladatel. Josefu Sukovi vycházely partitury v Německu, premiéry jeho skladeb se vlastně hrály v Rakousko – Uhersku... Důležité tedy není zeměpisné pojetí, ale spíš kořeny. Určitě není náhoda, že se stále hovoří o spojnici mezi Sukem a Dvořákem. Ale abychom byli spravedliví, celá linie začíná vlastně u Smetany a Fibicha; u Suka cítím jak fibichovskou emocionalitu, tíhnoucí – v dobrém – až k sentimentu, tak i smetanovskou konceptuální přemýšlivost a stavebnost. Navíc mě jako skladatele zajímá Sukova neotřelost harmonického myšlení – nemluvě o melodickém bohatství, to je u něj „odmalička“. Na partiturách mě vzrušuje právě přítomnost také intelektuálního výkonu, nejen spontánní tvorby, práce s bohatou a košatou harmonií, modulacemi ... a u Suka navíc plyne všechno naprosto přirozeně, jeho hudba je chytrá, rafinovaná a přitom prostá – to je asi vrchol toho, čeho by si člověk sám přál dosáhnout.

Petr Polívka : Když se řekne Suk, znamená to pro mě obrovskou rodinu, která přinesla kultuře tohohle národa úžasné věci v celém svém spektru. Pokud jde o hudbu skladatele Josefa Suka, jsou to samozřejmě překrásná díla, která si rád poslechnu, přestože některé z jeho skladeb nejsou mému srdci úplně nejbližší. Skladatelův vnuk, houslista Josef Suk je pro mě jednou z hudebních osobností tohoto národa, kterých si nejvíc vážím. Sukův komorní orchestr působil řadu let jako součást této instituce, byť pak po revoluci došlo k určitému rozvolnění řady těchto svazků. S Mistrem Sukem jsme uskutečnili několik koncertů a já jsem o ně vždycky moc stál. Rád vzpomínám na recitál, který jsme mu kdysi uspořádali v Rudolfinu. Bylo vyprodáno, koncert byl moc krásný a po něm následovalo, pokud se dobře pamatuji, sedm přídavků !

Roman Bělor : Josef Suk nám byl často předkládán jako zakladatel české moderny. Samozřejmě byl významným a nepřehlédnutelným pedagogem skladatelů, kteří se pak stali reprezentanty české moderny, ale Suk sám je podle mě vrcholnou a závěrečnou postavou českého romantismu, byť používá řadu prostředků 20.století. Považuji ho za geniálního melodika, nacházím u něj krásnou a jedinečnou líbeznost, která není nikterak podbízivá, nikdy se nestane kýčem a vždycky si zachovává absolutní měřítka vkusu a přiměřenosti. V melodice i v mnoha dalších věcech je nesporně pokračovatelem Dvořákovým, ale je to vliv řekněme „legitimní“ – v dějinách hudby samozřejmě najdeme mnoho autorů, kteří se nechali ovlivnit nějakým svým předchůdcem. Setkání s Dvořákem a pozdější rodinná spřízněnost byly asi pro Suka fatální, ale vyrovnal se s tím velmi hezkým způsobem – ačkoli vliv je tu patrný, Sukovy skladby po pár taktech poznáte a víte, že to není Dvořák. Je zajímavé sledovat, jak se osobnosti české hudby ovlivňovaly, pozorovat úžasnou linii začínající u Smetany, Dvořáka a Suka, kteří vychovali a ovlivnili skladatele jako byl Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů a dosahující až do současnosti v osobě pravnuka a vnuka, Mistra Josefa Suka, který je asi naším nejvýraznějším poválečným houslistou.

Skladatel Josef Suk musel být i poměrně rozšafný člověk, čímž je mi osobně velmi sympatický. Dr. Václav Holzknecht vzpomínal, jak Suk při prohlížení dokončené partitury jednoho svého žáka poznamenal: „Je to pěkné, ale je vidět, že nepije víno“. Nebo jak se sešel se svými žáky v jakési vinárně u Karlova náměstí, hned na začátku upozorňoval, že se zdrží jen krátce, protože spěchá na vlak a nakonec po mnohahodinové debatě odešel na ten poslední, který odjížděl těsně před půlnocí...

Děkuji za rozhovor !