Ohlédnutí za STUDENTSKOU MŠÍ K POCTĚ A. DVOŘÁKA

5. května 2004 uplynulo 100 let od pohřbu Antonína Dvořáka, který byl vypraven z kostela Největějšího Salvátora na Starém městě (roh Smetanova nábřeží a Karlovy ulice, t. zn. konec Karlova mostu). V této nyní studentské farnosti celebroval Prof. Tomáš Halík v předvečer výročí mši svatou, provázenou komorní hudbou A. Dvořáka a J. Suka. Jana Dvořáková zazpívala za doprovodu varhaníka Otto Nováka tři z Biblických písní, a Penguin Quartet zahrál části z Dvořákova Amerického a Sukova prvního kvartetu. Sukova a Dvořákova hudba působila v kostele zaplněném mladými lidmi až nadpozemsky krásně a přispěla (spolu s kázáním T.Halíka, věnovaném A.Dvořákovi) k naprosto výjimečné atmosféře celé mše. Mimo to byl všem zúčastněným k dispozici program s dobovým svědectvím o Dvořákově pohřbu, které zde otiskujeme:

„Pohřeb Dvořákův sám byl vpravdě slavný, jako by velký vítěz byl tu nesen v triumfálním průvodu ulicemi města, jež málem po půl století zdobil svojí přítomností. Za svorné účasti všech význačnějších osobností ze všech oborů veřejného našeho života a v přítomnosti nespočetných tisíců Pražanů i dalekých návštěvníků venkovských na všech ulicích, jimiž se průvod ubíral, byl to jeden z nejslavnějších a nejdojímavějších pohřbů na půdě Prahy....

Rakev s tělem zesnulého byla vystavena v hlavní lodi kostela sv. Salvátora, kam byla dopoledne před pohřbem převezena z bytu za hlaholu zvonů svatoštěpánských. Spočívala na katafalku v háji zeleně, majíc po obou stranách ve třech řadách čestnou stráž z členů Akademického klubu šermířského. Na černém sametovém polštáři u nohou katafalku ležely Mistrovy řády: železné koruny III. třídy, čestný odznak pro vědu a umění a zlatá medaile města Paříže, před katafalkem jediný věnec v podobě srdce s nápisem „Drahému nezapomenutelnému choti a dobrotivému tatíčkovi“. V kostele i na náměstí před ním shromáždilo se množství čelných představitelů veřejného života, ...velká většina českých i pražských německých umělců hudebních, zástupci světa uměleckého i vědeckého, čeští členové panské sněmovny a řada českých poslanců, členové pražského zastupitelstva i obcí okolních, přečetné deputace hudebních a zpěváckých spolků, jakož i obcí z venkova, zástupci světa průmyslového a obchodního atd. V nádvoří Klementina byly pak shromážděny spolky a studentstvo. Po smutečních sborech „Zkamenělá schránka“ a „Salve“ od Bendla, které zapěl pražský Hlahol za řízení sbormistra Adolfa Piskáčka, světící biskup dr. Frant. Krásl vykonal výkrop, načež začala Dvořákova poslední cesta Prahou.

V čele smutečního průvodu kráčelo Sokolstvo ze čtyř žup pod praporem České obce sokolské, pak členové České obce střelecké, četa studentů v historickém kroji, dlouhá řada posluchačů české university a techniky, většinou v baretech tehdy oblíbených, a konečně veškeré žactvo pražské konservatoře se sborem profesorským. Další část průvodu, před níž byl nesen prapor Umělecké besedy, smuteční rouškou zastřený, a odznaky jejího odboru hudebního, výtvarného a literárního, tvořili členové opery Národního divadla, deputace spolků pěveckých a uměleckých, členové spolků řemeslnických, živnostenských, ochotnických a dobročinných. Hlavní oddíl průvodu zahajoval pražský Hlahol a členové Ústřední jednoty zpěváckých spolků československých, kteří pěli cestou Vašákovo „Miserere“, za nimi studující vysokých škol nesli standarty s nápisy hlavních Mistrových děl a Sokolové množství nádherných věnců (... také zaslaných z Hamburku, Lublaně, Vídně, Drážďan ....). Těsně před pohřebním vozem kráčelo devět Mus, devět dívčích postav v bílé řízy oděných, s palmovými ratolestmi v rukách a skupina duchovenstva..... Za rakví dva z posledních žáků Dvořákových, Rudolf Karel a Vilém Gabler, nesli na polštáři jeho řády, za nimi kráčeli Mistrovi synové, švakr hrabě Václav Kounic, zeťové Josef Suk a dr. Jos. Sobotka, Dvořákův bratr Josef z Miřejovic u Nelahozevsi, řídící učitel Josef Suk z Křečovic, otec skladatele Suka, kapelník Mořic Anger a jiní blízcí známí, pak universitní pedelové, rektor české university prof. dr. Čeněk Strouhal, i děkanové všech čtyř fakult, Dr. Leop. Heyrovský, Dr. Jan Hlava, Dr. Jar. Vrchlický a Dr. Ant. Vřešťál a dlouhá řada ostatních smutečních hostí.

Průvod ubíral se nejprve po nábřeží (tehdy Františkově ) k Národnímu divadlu, kde smuteční vůz na chvíli zastavil, aby mrtvému umělci mohla být vzdána poslední pocta s budovy, pro niž vytvořil řadu nádherných děl a jež byla svědkem mnoha velmi nadšených jeho úspěchů (bohužel, v poslední době i několika chvil rozlaďující trpkosti). Hluboký dojem okamžiku, v němž s lodggie Národního divadla zazněly teskné zvuky prvé části Mistrova velkolepého Requiem ( v úpravě kapelníka Angra ), zpívané a hrané sborem a orchestrem divadla za řízení kapelníka Fr. Picky, byl ještě zesílen režií přírody, která do jinak chladného a dosud pošmourného dne dala pojednou právě v této chvíli proniknouti zářivým paprskům slunečním. Další cesta pohřebního průvodu šla pak třídou Ferdinandovou (dnešní Národní ), Jungmannovou, po východní straně Karlova náměstí ke kostelu sv. Ignáce, jehož byl Dvořák téměř každodenním ranním návštěvníkem, dolů k české technice a pak po západní straně náměstí a třídou Vyšehradskou, v níž měl Mistr míti za několik dnů nový svůj příbytek, ke hranicím Vyšehradu, kde očekával průvod kanovník Josef Kyselka, aby jej dovedl na hřbitov. Na vyšehradských hradbách kolem hřbitova hořely do šera zachmuřeného večera smuteční ohně, po prvé zase od pohřbu Františka Palackého ...“

Převzato z dobových materiálů