Zdůrazňuji dnes toto obvyklé oslovování, protože je zítra svátek svatého Václava. Na svátky hrozně držím již odmalička. Jako ty, i můj tatínek měl společný svátek se svým synkem. Maminka mne vždy v předvečer pořádně vykoupala, ráno mne zase vydrhla, až jsem se blejskal, dala mi košilku s takovým rendlíčkem okolo krku a na nohy navlékla bílé štrikované punčochy – bylo na nich množství takových pupíčků – a potom jsem tatínkovi vinšoval. Tatínek v ten den po vinši pohladil mi bradou oči – to byl jeho způsob mazlení – a já jsem byl celý den pyšný až hrůza.

A proto se držím svátků. A panečku, Ty máš patrona! Mám takový lidový obrázek na skle. Je na něm svatý Jan Nepomucký a svatý Václav. Svatý Jan je smutný, celý zkroucený, jako kdyby již tušil ten boj o něho mezi historiky Pekařem a Herbenem, chudák; ale svatý Václav, ten si vede jinak, jede tam vesele na bujném oři a je celý rozradostněn. Vyhrál to! Smířili jsme se s ním nadobro, budeme ho oslavovat. I to jsme mu odpustili, že posílal do Němec každý rok těch 360 volů. Nevím, jaký byl tehdy stav volů v Čechách, ale dnes bychom měli následovati příkladu tohoto světce a každý rok se sami zavázati k exportu volů v počtu nejméně desateronásobném. I kdybychom posílali jen ty nejmizernější voly, ještě by nám zde zbylo těch “lepších“ k omrzení dost.

Já jen pořád o svatém Václavovi a to je důvod k přání Tobě, tvému synkovi a neméně Tvé paní choti a dcerušce, ačkoli nemají právě svátek. Buďte zdrávi a šťastni a mějte mne vždy stejně rádi, jako já mám vás


Líbám Tě a Tvé drahé
Josef Suk