Pavel Štěpán, významný (nejen) sukovský klavírní interpret už bohužel není mezi námi. Následující Laudatio bylo napsáno k jeho sedmdesátinám a charakterizuje ho tak výstižně, že je lze považovat i za velmi zdařilý portrét tohoto vynikajícího umělce...

Ilja Hurník : Pavel Štěpán sedmdesátník

Chodili jsme současně k profesoru Kurzovi do klavírních hodin. Octli jsme se ve škole, jejímž smyslem bylo vnést řád do klavírní hry. Pan profesor by řekl prostěji „pořádek“. Znamenalo to rozbourat chatrnou stavbu techniky i výrazu - i těm, kteří k němu přišli s přesvědčením, že dokážou zahrát kdeco - a pak ji stavět znovu od samého začátku, od tvorby jednotlivých tónů – ano i pouhý tón se musí tvořit.
Co do Pavla Štěpána, neměl profesor Kurz, jeho dědeček, důvod bourat ani znovu stavět. Jeho vnuk zdědil talent po čtyřech skvělých předcích, přesně, zdědil rovnou hráčské umění, jež přijal tak samozřejmě, jako se po předcích přijímá jméno nebo mateřština. Odmalička dýchal čistou, zdravou muzikantskou atmosféru, to byla jeho škola a dost možná, že nebylo ani třeba další. Ne že by chlapec, už v šestnácti vyspělý umělec, zpychl, přece však nabyl určité sebejistoty , která mohla autoritativního dědečka tu a tam popudit. Buď jak buď, v jedné hodině sebral Pavel noty a prohlásil, že už sem chodit nebude. V zápětí vystoupil na jednom z památných Besedních úterků...

>>> otevřít celý článek >>>