Udílení titulu Doctor Honoris Causa Mistru Josefu Sukovi

ŘEČ JOSEFA SUKA Dr. h. c. AMU

Vaše Magnificence pane rektore, Spectabiles, Honorabiles,

vážené shromáždění!

Děkuji za laudatio pana děkana Hlaváče, kterého si upřímně vážím. Předstoupit před vás při této výjimečné příležitosti, kdy se mně má z rozhodnutí vedení Hudební fakulty Akademie múzických umění dostat tak významného ocenění mé celoživotní činnosti, je pro mne věru velmi nesnadné. Za dlouhá léta své umělecké kariéry jsem si uvykl předstupovat před publikum na nejrůznějších pódiích s nástrojem v ruce a oslovovat své posluchače hudbou. Tím spíše jsem trochu zaskočen a v rozpacích, má-li se zde mé dnešní vystoupení sestávat pouze ze slov.

Důvodů k těmto rozpakům je přitom hned několikero. Nahlíženo zvenčí, dostalo se mně už v samotném okamžiku narození vzácného daru, jako málokterému z mých kolegů. Bez mého vlastního sebemenšího přičinění mi šťastný osud dopřál, že jsem se narodil v rodině, kde měla hudba v několika generacích své domovské právo a byla alfou i omegou mých předchůdců. Sama skutečnost, že jsem nesl velké jméno mého vzácného dědečka, kterého jsem měl ještě tu čest - byť jenom v dětském věku - osobně poznat, byla svým způsobem pro celý můj další život Božím požehnáním, ale také svého druhu i jistým prokletím. Nemluvě vůbec o tom, že sám Josef Suk spojil od konzervatorních studií svůj umělecký i lidský osud se svým učitelem a posléze tchánem - s jedním z největších géniů, které tato země dala české hudbě - s Antonínem Dvořákem. Jestliže jsem tedy od nejranějších let vlastního hudebního snažení slýchával zejména ve svém okolí o šťastných okolnostech tohoto rodového spříznění, věřte mi - a dosud jsem o tom málokdy takto otevřeně hovořil na veřejnosti - že pro mne samotného byla tato rodinná tradice něčím velmi nesnadným. Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mne vkládali moji rodiče a tehdy ještě i žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu: na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě.

Po prvních lekcích, kterých se mi dostalo od mého láskyplného otce, profesí zemědělského inženýra, nicméně srdcem i duší zapáleného muzikanta a výtečného, byť jen amatérského houslisty, jsem se z jeho popudu octl v desíti letech tváří v tvář před Mistrem Jaroslavem Kocianem. Pokračovatel české houslové školy, nositel slavného odkazu Jana Kubelíka, sám odchovanec a později asistent Otakara Ševčíka a v té době -vedle už v cizině žijícího Váši Příhody - dozajista největší český houslista, se poté stal na dlouhá léta až do smrti mým vlastním učitelem. Pod jeho vedením jsem pronikal do velkého a krásného tajemství houslové hry, učil se složitým zákrutům nástrojové techniky, ale současně jsem mohl čerpat z Kocianova vlastního interpretačního umění a zblízka poznávat jeho ušlechtilý způsob tvoření tónu, opřený o vytříbenou intonaci, jedinečnou prstovou i smykovou techniku a přímo rudimentární cit pro rytmus. Pro moji pozdější kariéru mělo nemenší význam, že jsem přitom mohl těžit z poznání Kocianovy interpretace základních pilířů houslové literatury, bezpočtukrát naslouchat jeho okouzlujícímu podání Bachových koncertů, sólových sonát i partit, jeho přímo minucióznímu témbrovému i dynamickému odstiňování hlasů bachovského polyfonního přediva, stejně jako náladovému a výrazovému rozlišení jednotlivých tanců, přednesových meditací a široce proudících allegrových vět. Obdobně jsem mohl mnohokrát ocenit Kocianovo velkorysé a zároveň hluboké podání Beethovenovy hudby a konečně sám později následovat jeho příkladu v oněch oblastech, které jako první český houslista přivedl právě on k takové dokonalosti a svrchované umělecké přesvědčivosti - ve Smetanových duech Z domoviny, v houslových dílech jeho učitele Antonína Dvořáka a pochopitelně ve Fantazii i komorních skladbách mého děda.

Zdaleka v neposlední řadě bylo nezanedbatelným přínosem mých učednických let pod ochrannými a laskavými křídly Jaroslava Kociana také poznání jeho vzácných lidských vlastností, skromnosti a umělecké kázně, které jsem si od něho odnášel do života jako zářný vzor a jemuž jsem se sám snažil nezpronevěřit.

Jestliže takto zdůrazňuji vliv a zároveň pocit vděčnosti, jímž jsem dodnes povinován svému učiteli, činím tak záměrně právě na této akademické půdě. Přirozeně nemohu nezmínit ani své další pozdější učitele prof. Norberta Kubáta a prof. Karla Šnebergra na pražské Konzervatoři i oba pedagogy, pod jejichž vedením jsem krátce studoval také na tomto ústavu, shodou okolností rovněž odchovance Jaroslava Kociana - prof. Marii Hlouňovou a prof. Alexandra Plocka.

Toto období už spadalo a překrývalo se s počátky mé vlastní umělecké činnosti. Ještě v průběhu přelomového a v mnoha ohledech pro náš národ tragického roku 1948 jsem měl to vzácné štěstí vystoupit jako sólista v rámci výměnných konzervatorních koncertů v Bruselu a Paříži, na samém začátku padesátých let jsem se s veškerou vehemencí své tehdejší mladistvé energie ponořil do pěstování komorní hry. Zprvu nakrátko jako primárius Pražského kvarteta a potom na řadu let v Sukově triu.

V těchto souborech jsem po boku svých tehdejších starších kolegů, jako nezapomenutelného Ladíčka Černého, Alfréda Holečka, Jana Panenky či dosud svěžího Miloše Sádlo i svých věkových vrstevníků Saši Večtomova, Josefa Chuchro a mne zvláště milého, dlouholetého uměleckého partnera Josefa Hály, postupně pronikal do oboru, který se stal skvělou a v tolika směrech užitečnou overturou k mé vlastní sólistické dráze a jemuž jsem i poté zůstal věrný.

Byla to ovšem také doba tíživé atmosféry uměle rozděleného světa, která přinesla naší zemi tolikerou bolest a dosud ještě nezacelené rány. Hodnoty, které po staletí spoluvytvářely evropskou civilizaci, a k jejímž nejkrásnějším plodům patřila i hudba, které jsme se věnovali, byly náhle přes noc zrelativizovány a celá společnost rozvrácena ve svých kořenech. Idoly, neřku-li přímo zbožňovanými modlami byli najednou naší přirozenosti zcela vzdálení vůdcové odjinud, oficiálně sankcionovanými prioritami se staly poučky utopického učení, které na čas převrátily staré pravdy, v nichž jsme byli vychováni, a které dokonce v našem vlastním oboru přinesly tragický pokus o zpochybnění hudebního odkazu mého praděda. To vše nešťastnou shodou okolností v době, kdy jsem navštěvoval právě tento ústav, což nakonec také způsobilo, že jsem musel z Akademie předčasně odejít. A ještě mnohem později - v důsledku těchto okolností jsem své zkušenosti nemohl jako pedagog zúročit zde, nýbrž na Hochschule für Musik ve Vídni. Proto také přijímám dnešní ocenění a cti, které se mi jeho udělením dostalo, nejenom jako svým způsobem osobní satisfakci, ale zároveň i potvrzení nezvratných změn, kterých se naše země a vlastně my všichni dočkali.

V mém věku ovšem už převažuje nad těmito stinnými tóny především uspokojení, které mě moje práce každodenně přinášela a naplnila celý život smysluplným obsahem. Díky ní jsem mohl důvěrně poznat galerii velkých umělců z rodu Fritze Kresilera, Jaschy Heifetze, Isaaca Sterna, Mischy Elmana, Arthura Grumiauxe, Leonida Kogana, Davida Oistracha či Henryka Szerynga, omezím-li se pouze na ty, s kterými mne spojoval náš společný nástroj. S mnohými mne spoutalo dlouhodobé osobní přátelství a s některými z nich jsem mohl nejednou stanout také na jednom pódiu a těšit se ze vzájemné spolupráce.

V této souvislosti bych rád vzpomenul také dirigenty Sira Georga Soltiho, George Szella, Wolfganga Sawallische a samozřejmě Karla Ančerla a Václava Neumanna. Mnohé krásné a pro mne nezapomenutelné chvíle přineslo také dlouholeté partnerství se Smetanovým kvartetem. Při odlišnosti každého z nás jsem přitom mohl čerpat z podnětů, které taková spolupráce přinášela při hledání onoho symbolického klíče k rozšifrování poselství, které je v hudbě obsaženo. A také - stále se znovu učit pokoře, která neodmyslitelně patří k interpretačnímu umění, a jíž jsme všichni povinováni tvůrcům oněch hodnot, které se snažíme zprostředkovat svým posluchačům. Pro mne osobně bylo nevýslovným štěstím, že jsem přitom všem mohl svým skromným dílem přispět také k poznávání české hudby, která je nám všem tolik drahá a je jednou z nejpřednějších součástí duchovních pokladů našeho národa.

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážené dámy, vážení pánové!

Za svůj život a půlstoletí umělecké činnosti se mi dostalo doma i v cizině řady poct a uznání. Věřte, že čestného titulu, uděleného Akademií múzických umění, si hluboce vážím a přijímám ho s vědomím, že je současně také oceněním těch, kteří se mnou po léta spolupracovali a pomáhali zhostit se úkolů, které jsme si z vlastní vůle předsevzali. Dovolte mi při této vzácné příležitosti také vzpomenout a poděkovat mé celoživotní družce, jejíž laskavé porozumění bylo pro mne na této cestě důležitou oporou.



Dne 13. června 2003