SPOLEČNOST JOSEFA
SUKA
Udílení titulu Doctor Honoris Causa Mistru Josefu Sukovi
Laudatio děkana hudební fakulty AMU prof. Jiřího Hlaváče
"Tóny doznějí, sláva nikoli." Tato slova vyryl rytec na rub zlaté medaile, kterou byl dekorován Nicollo Paganini po svých vídeňských koncertech. Koncertech, v nichž ohromil a doslova očaroval publikum. Od tohoto okamžiku přijali posluchači magii houslové hry, která je dovede odtrhnout od skutečnosti a uvádí je do čarovné říše okouzlení, euforie a snu. G, D, A, E - čtyři struny naladěné v intervalu kvinty. Ale též dokonalé řešení tvaru, akustických parametrů i estetického vjemu. Alchymie houslařů i houslistů, kteří chtějí už po staletí přivést na svět tón plný krásy, oduševnělosti, síly i zvláštního třpytu. Tón, který se zaryje do paměti, do srdce i do historie. České houslařské umění reprezentují jména Homolka, Kulík, Strnad, Eberle, Helmer , Patočka, Vávra, Špidlen. České houslové umění pak jména Slavík, Ondříček, Kubelík, Kocian, Příhoda. A po nich - Josef Suk.
Geny mu určily cestu, kterou započal pradědeček Antonín Dvořák a po něm pak dědeček Josef Suk. Po prvním převzal violu, vroucnost a touhu po hudebním Nebi na Zemi. Po druhém housle, potřebu komorní hry a neokázalost. Bezmeznou pracovitost mu vštěpovali rodiče i učitelé. A sudičky mu daly navrch optimismus, zdraví, veselou mysl a touhu pracovat ve prospěch hudebního odkazu. Každý interpret si neustále odpovídá na spoustu otázek. Mohu? Smím? Je toto cesta naznačená skladatelem? Mám v sobě dost vnímavosti, citlivosti, odvahy i skromnosti? Kolikrát se takto ptal Josef Suk? A vedle toho každodenní řehole cvičení, během něhož se tu a tam dotkne představy, kterou utkala fantazie. Běžnému posluchači se může zdát, že cesta houslového virtuosa je poutí potlesku, kytic, uznání a poct. Ve skutečnosti je cestou potu, napětí, vyčerpání a nejistoty. Dodržujete léty zbudovaný rituál přípravy, jste plni odhodlání a nejčistší víry, a přece nemůžete říci předem, zda posluchače vždy obdarujete. Posluchače, za nimiž cestujete mnohdy přes půl zeměkoule a cestou strádáte, nebo poté hrajete s horečkou. Interpretační mistrovství se získává pozvolna a dlouhověkost je v něm přiznána jen největším z velkých.
A je tu další okolnost vyjádřená slůvkem repertoár. Myslím, že nenajdete v oblasti lidského konání disciplínu, která předepisuje vedle špičkové kvality i obří rozměr kvantity. Znáte herce, kteří za život nastudovali tisícovky rolí nebo hráli ve stovkách filmů? Anebo myslíte, že bychom mohli hledat srovnání mezi architekty, konstruktéry, nebo lékaři? Špičkový interpret dneška musí absolvovat stovky koncertů, což násobeno počtem uváděných skladeb dává ve výsledku tisícovku, či dokonce tisícovky titulů. Josef Suk byl i v tomto směru interpretem se zcela mimořádným repertoárovým potenciálem. Jak početně, tak i stylově a žánrově. V rovině sólistické i komorní. Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák, Suk, Berlioz, Debussy, Janáček, Berg, Martinů, Kalabis a mnozí další z autorů našli v Josefu Sukovi osobnost mistrovského pochopení i realizace. Připomínám, že F .Chopin neodehrál za svůj život více jak 50 veřejných koncertů, a i tak se cítil vytížen a vyčerpán. Nicméně jemu dnes čestný doktorát AMU neudílíme, a tak se vrátím do reality. Josef Suk na této škole studoval, leč osud s označením "padesátá léta" zasáhnul. Naštěstí jen tak, že mu odejmul spolužáky, víru ve své učitele a možnost každodenní konfrontace svých interpretačních postupů. Nevzal mu zdraví, ctižádost a vidinu mety, které chtěl dosáhnout. Vzkázal mu, že Dvořákovi potomci a nástupci to nebudou mít snadné, jak to ostatně neměl ani on sám. Žák Jaroslava Kociana až do jeho úmrtí 9.3.1950, na konzervatoři pak student ve třídách profesorů Norberta Kubáta a Karla Šnebergra, vstoupil na pražské hudební fakultě do studijní spolupráce s prof. Marií Hlouňovou a prof. Alexandrem Plockem, s nímž jsem se potkal jako student i já, a musím říci, že to byl neskonale laskavý a obdivuhodný člověk. Jenže nebyl v inkriminované době v názorovém centru či horizontu slyšení, a tak zbyly Josefu Sukovi čtyři struny, dvě ruce, hlava a srdce. Zdá se to málo? Ale vůbec ne. Ani Bach, Vivaldi, Beethoven, Mozart či Paganini neměli jako interpreti nic navíc. Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Rodiče zemřeli velmi mladí. Maminka ve třiatřiceti letech, tatínek v roce 1951 v padesáti. V roce, v němž syn uzavíral konzervatorní studia. Další údaje vypoví o osudu umělce vše podstatné. V letech 1950-51 je primáriem Pražského kvarteta, o rok později spoluzakládá Sukovo trio. Po krátkém, dvouletém intermezzu na HAMU, v němž se víra některých pedagogů přenesla od talentu k ideologii, se stává zástupcem koncertního mistra v orchestru činohry Národního divadla. V letech 1954-57 byl sólistou Armádního uměleckého souboru, od roku 1961 sólistou České filharmonie. Hudební kritik The Herald Tribune napsal o jeho vystoupení v Carnegie Hall v roce 1964: "Josef Suk hrál tak, jako dosud nikdo z nově příchozích od návštěvy Davida Oistracha. Jeho Dvořák je podmanivě krásný a krásně podmanivý. Suk je talent, který je nutno si zapamatovat." Josef Suk získal šestkrát Grand Prix du disque de l'Academie Charles Cros {jednou za nahrávku Dvořákových Dumek jako člen Sukova tria), Wiener Flötenuhr za nahrávky Mozartových houslových koncertů, Edisonovu cenu za Sólové sonáty a partity J .S. Bacha. Pravidelně nahrával pro prestižní vydavatelství DECCA, EMI, COLUMBIA. Za svou vynikající a dlouholetou koncertní činnost po celém světě obdržel v roce 2001 Cenu Masarykovy akademie. V současnosti je Josef Suk prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a Nadace Antonína Dvořáka. Zde bych mohl svůj výčet ukončit, jenže je tu okolnost, kterou nemohu opomenout. Josef Suk si svým interpretačním mistrovstvím vychoval stovky následovníků nejen mezi houslisty. Přitom pedagogicky působil na Vídeňské hudební akademii pouze šest let. Jeho koncerty a nahrávky se ovšem staly významným uměleckým vkladem s mimořádným metodicko-pedagogickým přesahem, který byl vybudován na síle osobního vzoru. Každý mladý houslista, který projde úskalím technického zvládnutí hry, má jednoho dne k dispozici čtyři struny, dvě ruce, hlavu a srdce. A olbřímí repertoár, s nímž před ním pracovaly stovky talentovaných, pracovitých, odvážných i odhodlaných. Jakou má šanci? Něco napověděl spisovatel Ota Pavel: "K tomu, aby byl někdo mistrem světa ve sportu, literatuře nebo malířství je potřeba talentu a práce. Někdy je důležité také štěstí, ale spoléhat na něj lze jako na počasí. O talentu je lépe nepřemýšlet a hlavně s ním nepočítat. Ale je tu i bezmezné úsilí, tvrdá každodenní práce a touha stoupat vzhůru."
"Ten kdo stojí na jevišti, nemá dělat nic jiného než vyprávět prožité. Na scéně se člověk rychle vyčerpá. Vystoupení je namáhavé nejen pro tělo, ale i pro duši. Mozek musí nepřetržitě produkovat obrazy, udržovat luk napětí stále napjatý a myslet dopředu. A posluchače zcela podvědomě vtahovat do světa svých prožitků." Takto popsal svoji pódiovou zkušenost Reinhold Messner -muž, který vystoupil na všechny nejvyšší body planety Země. Co bylo nejvyšším bodem pro umělce?"
"Chci, aby má hudba povznášela a vedla lidstvo k pravdě a odvaze."
Ludwig van Beethoven
"Každý máme svá tajemství. Hraji proto, abych nemusel vysvětlovat."
Nicollo Paganini
"V umění se snažíme všichni sloužit podle svých sil uměleckému ideálu. Tak jak jej individuelně chápeme a cítíme. Umění není sport a nehrají se v něm zápasy o vítězství. Zápas se má odehrát uvnitř, a ne jím klamat posluchače."
Rudolf Firkušný
"Interpretační umění je neustálým napravováním předchozích omylů."
Václav Talich
„Opravdovost umění se měří stavy beztíže a velikostí chvil, v nichž nevrátí se dolů“
Jiří Hlaváč
"Tóny doznějí, sláva nikoli." Tato slova vyryl rytec na rub zlaté medaile, kterou byl dekorován Nicollo Paganini po svých vídeňských koncertech. Koncertech, v nichž ohromil a doslova očaroval publikum. Od tohoto okamžiku přijali posluchači magii houslové hry, která je dovede odtrhnout od skutečnosti a uvádí je do čarovné říše okouzlení, euforie a snu. G, D, A, E - čtyři struny naladěné v intervalu kvinty. Ale též dokonalé řešení tvaru, akustických parametrů i estetického vjemu. Alchymie houslařů i houslistů, kteří chtějí už po staletí přivést na svět tón plný krásy, oduševnělosti, síly i zvláštního třpytu. Tón, který se zaryje do paměti, do srdce i do historie. České houslařské umění reprezentují jména Homolka, Kulík, Strnad, Eberle, Helmer , Patočka, Vávra, Špidlen. České houslové umění pak jména Slavík, Ondříček, Kubelík, Kocian, Příhoda. A po nich - Josef Suk.
Geny mu určily cestu, kterou započal pradědeček Antonín Dvořák a po něm pak dědeček Josef Suk. Po prvním převzal violu, vroucnost a touhu po hudebním Nebi na Zemi. Po druhém housle, potřebu komorní hry a neokázalost. Bezmeznou pracovitost mu vštěpovali rodiče i učitelé. A sudičky mu daly navrch optimismus, zdraví, veselou mysl a touhu pracovat ve prospěch hudebního odkazu. Každý interpret si neustále odpovídá na spoustu otázek. Mohu? Smím? Je toto cesta naznačená skladatelem? Mám v sobě dost vnímavosti, citlivosti, odvahy i skromnosti? Kolikrát se takto ptal Josef Suk? A vedle toho každodenní řehole cvičení, během něhož se tu a tam dotkne představy, kterou utkala fantazie. Běžnému posluchači se může zdát, že cesta houslového virtuosa je poutí potlesku, kytic, uznání a poct. Ve skutečnosti je cestou potu, napětí, vyčerpání a nejistoty. Dodržujete léty zbudovaný rituál přípravy, jste plni odhodlání a nejčistší víry, a přece nemůžete říci předem, zda posluchače vždy obdarujete. Posluchače, za nimiž cestujete mnohdy přes půl zeměkoule a cestou strádáte, nebo poté hrajete s horečkou. Interpretační mistrovství se získává pozvolna a dlouhověkost je v něm přiznána jen největším z velkých.
A je tu další okolnost vyjádřená slůvkem repertoár. Myslím, že nenajdete v oblasti lidského konání disciplínu, která předepisuje vedle špičkové kvality i obří rozměr kvantity. Znáte herce, kteří za život nastudovali tisícovky rolí nebo hráli ve stovkách filmů? Anebo myslíte, že bychom mohli hledat srovnání mezi architekty, konstruktéry, nebo lékaři? Špičkový interpret dneška musí absolvovat stovky koncertů, což násobeno počtem uváděných skladeb dává ve výsledku tisícovku, či dokonce tisícovky titulů. Josef Suk byl i v tomto směru interpretem se zcela mimořádným repertoárovým potenciálem. Jak početně, tak i stylově a žánrově. V rovině sólistické i komorní. Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák, Suk, Berlioz, Debussy, Janáček, Berg, Martinů, Kalabis a mnozí další z autorů našli v Josefu Sukovi osobnost mistrovského pochopení i realizace. Připomínám, že F .Chopin neodehrál za svůj život více jak 50 veřejných koncertů, a i tak se cítil vytížen a vyčerpán. Nicméně jemu dnes čestný doktorát AMU neudílíme, a tak se vrátím do reality. Josef Suk na této škole studoval, leč osud s označením "padesátá léta" zasáhnul. Naštěstí jen tak, že mu odejmul spolužáky, víru ve své učitele a možnost každodenní konfrontace svých interpretačních postupů. Nevzal mu zdraví, ctižádost a vidinu mety, které chtěl dosáhnout. Vzkázal mu, že Dvořákovi potomci a nástupci to nebudou mít snadné, jak to ostatně neměl ani on sám. Žák Jaroslava Kociana až do jeho úmrtí 9.3.1950, na konzervatoři pak student ve třídách profesorů Norberta Kubáta a Karla Šnebergra, vstoupil na pražské hudební fakultě do studijní spolupráce s prof. Marií Hlouňovou a prof. Alexandrem Plockem, s nímž jsem se potkal jako student i já, a musím říci, že to byl neskonale laskavý a obdivuhodný člověk. Jenže nebyl v inkriminované době v názorovém centru či horizontu slyšení, a tak zbyly Josefu Sukovi čtyři struny, dvě ruce, hlava a srdce. Zdá se to málo? Ale vůbec ne. Ani Bach, Vivaldi, Beethoven, Mozart či Paganini neměli jako interpreti nic navíc. Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Rodiče zemřeli velmi mladí. Maminka ve třiatřiceti letech, tatínek v roce 1951 v padesáti. V roce, v němž syn uzavíral konzervatorní studia. Další údaje vypoví o osudu umělce vše podstatné. V letech 1950-51 je primáriem Pražského kvarteta, o rok později spoluzakládá Sukovo trio. Po krátkém, dvouletém intermezzu na HAMU, v němž se víra některých pedagogů přenesla od talentu k ideologii, se stává zástupcem koncertního mistra v orchestru činohry Národního divadla. V letech 1954-57 byl sólistou Armádního uměleckého souboru, od roku 1961 sólistou České filharmonie. Hudební kritik The Herald Tribune napsal o jeho vystoupení v Carnegie Hall v roce 1964: "Josef Suk hrál tak, jako dosud nikdo z nově příchozích od návštěvy Davida Oistracha. Jeho Dvořák je podmanivě krásný a krásně podmanivý. Suk je talent, který je nutno si zapamatovat." Josef Suk získal šestkrát Grand Prix du disque de l'Academie Charles Cros {jednou za nahrávku Dvořákových Dumek jako člen Sukova tria), Wiener Flötenuhr za nahrávky Mozartových houslových koncertů, Edisonovu cenu za Sólové sonáty a partity J .S. Bacha. Pravidelně nahrával pro prestižní vydavatelství DECCA, EMI, COLUMBIA. Za svou vynikající a dlouholetou koncertní činnost po celém světě obdržel v roce 2001 Cenu Masarykovy akademie. V současnosti je Josef Suk prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a Nadace Antonína Dvořáka. Zde bych mohl svůj výčet ukončit, jenže je tu okolnost, kterou nemohu opomenout. Josef Suk si svým interpretačním mistrovstvím vychoval stovky následovníků nejen mezi houslisty. Přitom pedagogicky působil na Vídeňské hudební akademii pouze šest let. Jeho koncerty a nahrávky se ovšem staly významným uměleckým vkladem s mimořádným metodicko-pedagogickým přesahem, který byl vybudován na síle osobního vzoru. Každý mladý houslista, který projde úskalím technického zvládnutí hry, má jednoho dne k dispozici čtyři struny, dvě ruce, hlavu a srdce. A olbřímí repertoár, s nímž před ním pracovaly stovky talentovaných, pracovitých, odvážných i odhodlaných. Jakou má šanci? Něco napověděl spisovatel Ota Pavel: "K tomu, aby byl někdo mistrem světa ve sportu, literatuře nebo malířství je potřeba talentu a práce. Někdy je důležité také štěstí, ale spoléhat na něj lze jako na počasí. O talentu je lépe nepřemýšlet a hlavně s ním nepočítat. Ale je tu i bezmezné úsilí, tvrdá každodenní práce a touha stoupat vzhůru."
"Ten kdo stojí na jevišti, nemá dělat nic jiného než vyprávět prožité. Na scéně se člověk rychle vyčerpá. Vystoupení je namáhavé nejen pro tělo, ale i pro duši. Mozek musí nepřetržitě produkovat obrazy, udržovat luk napětí stále napjatý a myslet dopředu. A posluchače zcela podvědomě vtahovat do světa svých prožitků." Takto popsal svoji pódiovou zkušenost Reinhold Messner -muž, který vystoupil na všechny nejvyšší body planety Země. Co bylo nejvyšším bodem pro umělce?"
"Chci, aby má hudba povznášela a vedla lidstvo k pravdě a odvaze."
Ludwig van Beethoven
"Každý máme svá tajemství. Hraji proto, abych nemusel vysvětlovat."
Nicollo Paganini
"V umění se snažíme všichni sloužit podle svých sil uměleckému ideálu. Tak jak jej individuelně chápeme a cítíme. Umění není sport a nehrají se v něm zápasy o vítězství. Zápas se má odehrát uvnitř, a ne jím klamat posluchače."
Rudolf Firkušný
"Interpretační umění je neustálým napravováním předchozích omylů."
Václav Talich
„Opravdovost umění se měří stavy beztíže a velikostí chvil, v nichž nevrátí se dolů“
Jiří Hlaváč
© Společnost Josefa Suka