PhDr. Marie Svobodová:

S KYTICÍ V RUCE...

PhDr. Marie Svobodová (roz.Herrmannová) se narodila 4.května 1908 v Pardubicích. Vystudovala hudební vědu a estetiku na Univerzitě Karlově v Praze (klavírní tvorba Josefa Suka). Pracovala v Národní a Univerzitní knihovně v Praze – od roku 1945 ve funkci vedoucí hudebního oddělení. Ve veřejném životě vyvíjela širokou činnost a je autorkou řady literárních a redakčních prací. S Josefem Sukem se seznámila v roce 1920 v Pardubicích při koncertu Českého kvarteta, a při následných Sukových návštěvách pardubického pěveckého sboru Suk. Stala se Mistrovou vděčnou obdivovatelkou a později patřila k jeho věrným přátelům. Dala popud k ustavení Společnosti Josefa Suka, ve které vykonávala funkci místopředsedkyně a jednatelky. Zemřela v roce 1995.

(poněkud osobní) pozn. redakce :

Když jsem sestavovala první číslo obnoveného Zpravodaje (viz historie SJS), chtěla jsem v něm zmínit všechno důležité, co se v Sukově společnosti během její existence událo. Při listování starými zpravodaji a během rozhovorů s dlouholetými členy jsem postupně docházela k názoru, že nebýt zakladatelky, patronky a dobré duše společnosti, Dr. Marie Svobodové, neudálo by se toho rozhodně tolik, pokud vůbec něco. Dr. Marie Svobodová byla zcela jistě noblesní, inteligentní a vzdělaná dáma, ale těmito vlastnostmi nikdy své okolí neoslňovala a neuváděla do rozpaků, naopak, měla velmi přátelskou povahu a báječný smysl pro humor. Vzpomínám si, že když jezdívala do Bechyně na Setkání přátel komorní hudby, byla pro dospělé účastníky „Madla“či „Madlička“ a pro mě – tehdy ve velmi dětském věku – „babička Svobodová“, v podobném smyslu, jako byla nedávno zesnulá Queen Mum „nejmilejší babičkou Británie“. V jednom ze starých čísel zpravodaje jsem objevila množství gratulací k 80. narozeninám Dr. Svobodové. Dovolím si znovuotisknout tři z nich, protože ji, myslím, velmi výstižně charakterizují...

M.Š.

Při zvlášť vysoké číslici věku jubilující osobnosti se občas v tisku objeví oblíbené klišé“…dožívá se v plné svěžesti“. V případě PhDr. Marie Svobodové, která 4. května oslaví své osmdesátiny, to však není klišé, ale slabý odlesk pravdy, neboť Marie Svobodová i dnes srší elánem, energií a činorodostí, kterou jí lze jen závidět. Takový byl ostatně celý její život. Ač se to zdá neuvěřitelné, tato štíhlá, malá paní nebyla jen muzikoložkou, která vybudovala hudební oddělení Státní knihovny ČSR, v němž od roku 1935 pracovala téměř 30 let, ale stejnou horlivost jako vědecké, publikační a organizátorské činnosti věnovala i sportu. Kromě létání zkusila všechno, včetně jízdy na koni („Každý, kdo je z Pardubic, musí přece umět jezdit na koni!“) a na motocyklech – od 250 BMV až po sidecary. V roce 1963 zahájila ve Státní knihovně generální soupis hudebních památek v Čechách a o rok později se stala členkou mezinárodní společnosti hudebních knihoven AIBM. Stejně obětavou činnost vyvíjela ( a vyvíjí) v Českém komorním spolku – Kruhu přátel hudby při ČF, v Kruhu přátel Pardubic v Praze, v České hudební společnosti, kde je m.j. místopředsedkyní Společnosti Josefa Suka. Své četné přednášky a články zaměřila na umělce, s nimiž se dobře osobně poznala: Josefa Suka. V. Nováka. J.B.Foerstera, J.Ježka. R. Firkušného, L. Vycpálka a další. Sukovi věnovala své dvě nejvýznamnější práce: publikaci Dopisy Josefa Suka nejbližším (Supraphon 1976) a Tematický katalog díla Jos. Suka (momentálně dokončují Dr.Nouza a Dr. Nový). V blízkosti Josefa Suka prožila dr. Marie Svobodová řadu nezapomenutelných let, o nichž ráda a kouzelně vypráví.

Redakce Hudebních rozhledů.

Tu a tam vypadne některý šťastný lidský jedinec z kartotéky Času tak úspěšně, že se na něj nevztahuje ani rubrika „stárnutí“. To je i případ jednoho z posledních současných svorníků s velkou epochou české hudby – chodící legendy Dr. Marie Svobodové. Svou dnešní vitalitou strčí do kapsy leckterou dvacetiletou unuděnou stařenku. Z její hlavy se dodnes sypou vzpomínky, zážitky i vědecká fakta kolem české hudby, která měla možnost prožít na vlastní kůži.

Sukovo kvarteto

Milá paní doktorko, jistě nebudu sám, kdo Vám řekne, že se ve Vaší osobě zcela výjimečně pojí něha a přitažlivost ženy se vzděláním a vznešeností ducha. Bez okázalosti a s přirozeností Vám vlastní jste nám tedy vlastně představila ženu, o kterou se snaží (jak dlouho už?) všechna emancipační hnutí světa. Mám Vás rád..

Libor Pešek