ZAVŘÍT TENTO ČLÁNEK SPOLEČNOST JOSEFA SUKA




Pavel Štěpán:

Významný (nejen) sukovský klavírní interpret už bohužel není mezi námi. Následující Laudatio bylo napsáno k jeho sedmdesátinám a charakterizuje ho tak výstižně, že je lze považovat i za velmi zdařilý portrét tohoto vynikajícího umělce...

Ilja Hurník : Pavel Štěpán sedmdesátník

Chodili jsme současně k profesoru Kurzovi do klavírních hodin. Octli jsme se ve škole, jejímž smyslem bylo vnést řád do klavírní hry. Pan profesor by řekl prostěji „pořádek“. Znamenalo to rozbourat chatrnou stavbu techniky i výrazu - i těm, kteří k němu přišli s přesvědčením, že dokážou zahrát kdeco - a pak ji stavět znovu od samého začátku, od tvorby jednotlivých tónů – ano i pouhý tón se musí tvořit.

Co do Pavla Štěpána, neměl profesor Kurz, jeho dědeček, důvod bourat ani znovu stavět. Jeho vnuk zdědil talent po čtyřech skvělých předcích, přesně, zdědil rovnou hráčské umění, jež přijal tak samozřejmě, jako se po předcích přijímá jméno nebo mateřština. Odmalička dýchal čistou, zdravou muzikantskou atmosféru, to byla jeho škola a dost možná, že nebylo ani třeba další. Ne že by chlapec, už v šestnácti vyspělý umělec, zpychl, přece však nabyl určité sebejistoty , která mohla autoritativního dědečka tu a tam popudit. Buď jak buď, v jedné hodině sebral Pavel noty a prohlásil, že už sem chodit nebude. V zápětí vystoupil na jednom z památných Besedních úterků ( na nichž kdekdo z nás startoval na koncertní dráhu) a tam se Kurzova škola dočkala triumfu. Oslavil ji Pavel Štěpán, první a jediný, který se jí vzepřel. A dědeček Kurz, jemuž vnukova vzpoura skrytě imponovala, zářil. Zářili i posluchači a zejména dámy žasly: „Ten chlapec jakoby vůbec necvičil !“ Opravdu, na jeho hře jako by neulpěly kapky potu, nýbrž rosy, jako by nebyla vykoupená, nýbrž snesla se shůry, měla přirozenost, ale i něco tajemného jako přírodní úkaz.

Ty dámy nemusely být daleko od pravdy, chlapec opravdu necvičil, nebo aspoň ne příliš. Jeho ruce, tak podobné Kurzovým, ani paměť toho nepotřebovaly.Pak už se rozběhl jeho život koncertního umělce a posluchači se dočkávali hry, která by mohla nést motto „Kdos moudrý, rozuměj“. Byl to projev aristokraticky reservovaný, introvertní, bylo to umění náznaku. A obecenstvo mu rozumělo, ona skvělá generace, vzdělaná, po hudbě hladová, přitom kritická, ale i v kritice noblesní si právě takového umění přála a Pavla Štěpána si obzvlášť zamilovala.

Když se však po válce rozjížděl do ciziny, dostalo se mu ocenění i tam a vrcholného: po dvakrát zvítězil v rakouské soutěži o nejlepší mozartovskou desku. A došel by i dalších cen, určitě v soutěži o nejlepší provedení Nováka a Suka, kdyby taková soutěž existovala. Nedovedu si představit nikoho, kdo by z ní odešel se zlatou medailí, než Pavla Štěpána. Zde dovršil interpretační dílo, osudově určené jeho rodičům. A převzal po nich i práci pedagogickou co profesor AMU i štěpánovskou tradici komorní hry. V tom směru jsem jej měl na očích, či přesně těsně vedle sebe, totiž ve čtyřruční hře. Nikdy jsme se o pojetí nemuseli přít, buď proto, že jsme cítili stejně, nebo protože tak a tak rozhodl Pavel. Jak nám přibývá let, říkáme si s básníkem, že pořád „něco překrásného končí“. Jestli něco překrásného začíná, tím si nejsem jist. Ale cosi trvá. Trvá na snímcích i v paměti posluchačů jeho hra a obdiv k ní. Nic lepšího si umělec nemůže přát.


ZAVŘÍT TENTO ČLÁNEK© Společnost Josefa Suka