KORESPONDENCE JOSEFA SUKA

UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY PhDr. JANY VOJTĚŠKOVÉ

Od doby, kdy dr. Marie Svobodová vydala v Supraphonu útlou knížečku s názvem Josef Suk – dopisy nejbližším, uplynulo již více než čtvrt století. Poté vyšly časopisecky ještě Sukovy dopisy Václavu Talichovi a Iloně Kurzové- Štěpánové. Více publikací se doposud Sukova korespondence nedočkala. Přitom právě korespondence skladatelů je dnes považována laickou i odbornou veřejností za významný pramen k poznání života a díla skladatele. Významným počinem v této oblasti bylo u nás v poslední době několikasvazkové souborné vydání korespondence Antonína Dvořáka. Na takovouto velkoryse pojatou edici si v případě Sukově budeme muset ještě počkat, ale první kroky byly již učiněny. V současné době je připraven k vydání poměrně velký soubor Sukových dopisů uložených v Českém muzeu hudby. Sukovy dopisy byly adresovány především nejbližším přátelům. K nim patřil primarius Českého kvarteta Karel Hoffmann, klavírista Roman Veselý, malíř a karikaturista Hugo Boettinger, později Otakar Šourek (životopisec A. Dvořáka) a J. M. Květ (životopisec Sukův). V dopisech nejbližším přátelům najdeme řadu Sukových názorů, postojů, ale i nálad a pocitů. Josef Suk byl člověk velmi senzitivní. Zvláště velmi těžce prožíval útoky nepřátelské kritiky. Velké množství dopisů má jako hlavní téma právě postoj kritiky, která odsuzovala Sukovo dílo a často byla namířena také proti Sukovi osobně. Z dopisů je zřejmé, že Suk poměrně často trpěl depresemi. Další dopisy byly adresovány přátelům a známým převážně z řad hudebníků, kteří prováděli Sukovo dílo. K těm patřili dirigenti Karel Kovařovic, Otokar Ostrčil, Vilém Zemánek, František Picka, Oskar Nedbal, členové Českého kvarteta (Hanuš Wihan) a interpreti (Fr. Ondříček a V. Štěpán). Dopisy těmto adresátům jsou věcnější, ale i zde vyzařuje Sukova vroucí vděčnost za všechny snahy o prosazení jeho díla. Soubor dopisů doplňuje korespondence s nakladateli (M. Urbánek, H. Simrock, Universal-Edition), s kritiky (E. Chvála, O. Nebuška), s dalšími přáteli a členy rodiny. Josef Suk se nerad vyjadřoval psaným slovem, jeho doménou a posláním byla hudba. Přesto i dopisy dostatečně zřetelně odrážejí jeho osobnost. Dopisy nejbližším přátelům jsou velmi otevřené, často plné vroucího citu. Zvláště zajímavé a obsažné dopisy psal Josef Suk Hugo Boettingerovi. Proto jsem jako ukázku ze Sukovy korespondence vybrala právě dopisy adresované Boettingerovi. (Dopisy jsou ponechány v podobě, jak je napsal Josef Suk. Nebyly upraveny z hlediska pravopisu ani z hlediska interpunkce. První dopis byl datován podle kontextu.)

Josef Suk Hugo Boettingerovi do Prahy, Křečovice, [Vánoce 1926]

Drahý příteli,
děkuji Ti i milostivé paní za účasť. Dnes byl u mne zase Dr Chodounský (výborný lékař) – mně se zdálo, že to je dnes hůře, ale on našel přec nějakou změnu k dobrému, – ovšem ven ani na krok, chodit, ale doma. Jde mi to na nervy, jen oknem koukat, když jsem v Křečovicích, ale to nejde jinak. Říkal, buď do Prahy (v zavřeném autu) hned a tam se dále kurýrovat, aneb to snášet tady, a jet až někdy 6ho neb 7ho ledna. Rozhodl jsem se pro to druhé, a tu Tě snažně, drahý příteli prosím, abys zatelefonoval Hoffmannovi (je prý též churav) a se s ním laskavě smluvil, zda by nemohl někdo pro mne se zavřeným autem přijet 6ho neb 7ho. Snad Neubert, snad Růžičkovi, – nerad o to říkám a není to pro mne (ta jízda) žádný požitek, ale jinak bych se nemohl odvážiti cesty.
Nejhůře bylo o Štědrém večeru, kde člověk má tak mnoho vzpomínek, tak rád jsem ten večer hrával varhany, abych si pověděl něco s tatínkem a mamičkou, a letos o Štědrém večeru jen z dálky jsem slyšel zvony ve \svém/ horečnatém stavu – ostatně to již není „půlnoční“. Varhany nejsou již obrovské dudy, jak bývaly pod rukou tatínkovou, – to je teď docela střízlivý flašinet. Lid nezpívá s nadšením ve zraku a v zanícení „Narodil se Kristus Pán“. Lid tomu nevěří, – ba ani sám sobě nevěří. Pár nesmělých hlasů, venku nechrupe sníh a není vesele v zástupech lidstva, které se kdysi účastnilo ohromné produkce umělecké o půlnoční – (to byla 9tá symfonie lidu! – to byl hymnus na radost!), – pár lidiček šlape v blátě, tíha života, – „z růže kvítek“, „radujme se, veselme se“, „nám nám narodil se“, „Člověčenství naše ráčil vzíti na se“ – \kdo tomu věří,/ kde je něha, kde je láska, kde je důvěra a kde je síla, která vzešla z těchto ctností?
Snad jsem trochu oslaben a tím citlivější, – ale cítím, že je tomu tak a v duchu prodělávám „Vánoční čas“ jako malý Pepa učitelů. A vděčně cítím, Jste na světě Vy, drahé duše a s Vámi několik málo jedinců; v těchto dnech cítím lásku a oddanost k Vám, jako nikdy ještě.

Buď Bůh s Vámi a vzpomeňte na Vašeho

Suka

Prosím, vzkažte mi to nějak, zda někdo pro mne přijede, Anna a Pepa by se svezli se mnou.

Josef Suk Hugo Boettingerovi, Praha 12. 4. 1926

Milý příteli,
dle slibu posílám ty obrázky; nejsou příliš vybledlé? Jinak snad hezké, zejména ten človíček u toho stromu. Podívej se na to, ale s tím „Světozorem“ si nelámej hlavu, na prstech spočítáš ty, které to „zajímá“, co Suk v létě dělá? Ale to není stesk, protože mne již nezajímá, jestli to někoho „zajímá“ neb ne. Jsem příliš zvyklý na lehkovážné posudky chytrých a hloupých svých nepřátelů, neb vlažných přátelů a na to, že do nedávna ještě kamarádi nade mnou ohrnují nosem, si zvyknu také. Zůstanu sám a na to se již moc těším.
Přál jsem ze srdce statisícové výdělky našich virtuosů v cizině – a přeji všem \našim/ vynikajícím lidem, aby se jim těchto statisíců dostalo, ale nikdy mně neimponovalo „povznesené“ chování takových vyvolenců, ve vědomí, že jsem se pro dobrou pověst českého hudebního umění poctivě dřel, s úspěchem, který jest nad jiné doceněn ve světě a u nás takřka neznámý. Dřel jsem se se svými druhy, kteří jako já nedovedli udělati bohorovnou pósu, kteří nikdy nechtěli a nedovedli těžit z toho, co u nás a v cizině vykonali.
Cizina, užaslá nádherou a nádherným provedením děl českých mistrů českým kvartetem, teprv pozvolna si uvědomuje, že naše provedení Beethovena, Mozarta, Haydna, Schumanna, Regera jest provanuto úplně novým, zdravým dechem, a zejména Schubert stává se naším provedením osobností přímo svatou. Přinášíme do světa díla ruská a francouzská, Brahms vidí v nás idealní interprety, Reger věnuje z vděčnosti kvarteto, Tolstoj – Bourdell – /Denis \ – Menzel vidí v nás apoštola umění českého i světového. Ejhle epocha. Cizina mne i mé druhy též uživila, \ostatně je dobře projet světem a poučit se/, ale vždy s neskonalou touhou vraceli jsme se „k nám“ do Prahy, i když bylo nám a zejména mně zde ublíženo. – Tak sám, anebo skoro sám a dobře tak! Těším se na učení se svými žáky (přihlásí-li se ještě někdo), – mám jim dosti co říci, – těším se na vlastní práci, která vyšla z této půdy a kterou se tak lehce mým nepřátelům a mým „přátelům pro jednu sesónu“ nepodaří vyhoditi na smetiště. A kdyby se to nyní podařilo, nepřestanu míti naději, že tato práce bude jednou národem uznána, nic více a nic méně, než \jak/ to zasluhuje, \jako práce každého jiného člověka/. A budu vždy vděčný, že smím na této půdě dýchat, na této půdě, které za Vás děkuji, – i kdybych se domníval, že jest mi ubližováno.

Tak a teď dost, ale jakživ už o musice nepromluvím, – myslet si budu o tom všem, co budu chtít – to snad smím. – Ale \přec/ ještě něco, co není snad zdánlivě vzdáleno od sentimentality; včera večer při vzpomínkách na bratra, zahrál jsem závěr své nové věci počínaje tím příchodem Poutníka a byl jsem pak neskonale klidný ve vzpomínkách naň a na lidský život. Řekl jsem si, – dosáhl jsem něčeho svou prácí, co přinese \časem/ /dobrým\ lidem útěchu \a povznesení/, a jsem toho hoden, abych dýchal vůni českých luhů a hájů a abych stále slyšel až do sklonku života sladké české slovo kol sebe.

A tak Tě nastokrát pozdravuji. Naše přátelství bylo mi v životě přečasto útěchou, buď zdráv a paní Růža též.

To ti přeje v nejoddanějším přátelství
Tvůj

Suk

Až budeš mluvit s Fryčem, řekni mu, že jsem vděčen osudu, že jsem nalezl místečko v jeho šlechetném, čistém srdci. Vzpomínám na Vás, na něho a na několik málo lidí – na můj kraj a na velké české lidi mučedníky.