Rudolf Pečman:

Byl Vladimír Helfert odpůrcem a nepřítelem Josefa Suka?

Se zájmem sleduji občasník Společnosti Josefa Suka Životem a snem. V jeho zvláštním vydání (Praha 2004, čís. 12/5, s. 13-16) vyšla ke 130. výročí narození J. Suka stať Ing. Josefa Kučery z Benešova pod názvem Sukovo dílo v proměnách času. Čteme v ní (s. 15): „Jako každé tvůrčí dílo, tak i Sukova tvorba měla již za autorova života své příznivce a vykladače, ale i odpůrce a nepřátele. K těm druhým patřil zejména Z. Nejedlý a jeho spolupracovníci sdružení kolem časopisu Smetana – O. Zich, V. Helfert a J. Bartoš. Ti měli hlavní slovo v tzv. 'bojích o Dvořáka', kdy rozpoutali po smrti skladatele nepřátelskou kampaň proti němu i jeho skladatelské škole."

Je pravda, že profesor PhDr. Vladimír Helfert (1886-1945) patřil – jako žák Otakara Hostinského a v rané době také jako spolupracovník Zdeňka Nejedlého, svého švagra, s nímž se později ideově rozcházel – k přesvědčeným „smetanovcům" a stál v době před první světovou válkou víceméně proti Antonínu Dvořákovi, když například odsoudil tzv. české muzikantství, jež považoval za netvůrčí. Mistra Dvořáka řadil mezi nepřemýšlivé „muzikanty“ a varoval před akcentováním praktického hudebnictví na úkor hluboké tvůrčí skladatelské práce. Dvořákovy žáky nenapadal, Vítězslava Nováka si například vysoce cenil. Psal o něm několikrát, a to velmi obdivně, a 4. listopadu 1936 mu zaslal z Brna dopis, v němž se vyjadřuje takto: „Vy jste vytkl české hudbě posmetanovské nový směr a vybojoval jste jí nové vývojové možnosti. Bez Vás je moderní česká hudba nemyslitelná. Tento Váš veliký, nedozírný význam musí zůstat v české kultuře jednou pro vždy zaznamenán.“ Josefa Suka nejvýrazněji (kladně) ocenil ve své České moderní hudbě (Olomouc 1936), ač nepopírám, že ho patrně stavěl níže než V. Nováka.

Líté dvořákovské boje dozněly v dobách poválečných. V. Helfert si plně uvědomil, že Dvořákovi křivdil. Když přišel roku 1919 do Brna, kde se 1921 habilitoval na Masarykově univerzitě pro obor „hudební věda" a stal se tu jeho zakladatelem a později mimořádným (1926) a řádným (1931) profesorem, plně revidoval svůj názor na Dvořáka, neboť mj. poznal, že geniální Leoš Janáček, jehož se Helfert stal oddaným vyznavačem, byl v Brně jedním z hlavních nositelů Dvořákova kultu. Brno znělo dvořákovskými akordy, abychom se „vzletně" vyjádřili. V. Helfert docenil Dvořákův tvůrčí typ a mj. se o Dvořákovi velmi kladně vyjádřil ve své studii Antonín Dvořák, uveřejněné v Čítance pro třetí třídu středních škol dívčích, Praha 1931, s. 106-108 (jejím editorem byl František Pulec). Odvrhl nejedlovskou orientaci („Smetana – Fibich – Ostrčil“) a plně se přiklonil k triádě „Smetana – Dvořák – Janáček“, jak ji uplatnil zejména v České moderní hudbě (1936), ale i jinde.

Z Dvořákových žáků oceňoval vedle V. Nováka také Josefa Suka, s nímž se dokonce plně sblížil a 1933 ho navrhl na čestný doktorát filozofie (na Masarykově univerzitě mu jej udělil 9. prosince jako promotor, když předtím byl navrhl – jako vedoucí Hudebněvědného semináře Filozofické fakulty Masarykovy univerzity – Sukovo jmenování). Bylo to v době, kdy přehodnocoval plně svůj názor na Dvořáka a na jeho školu. Konečnou verzi své nové orientace uplatnil opět v České moderní hudbě, kde o Dvořákovi píše mj. na s. 32-37 a o Sukovi na s. 70-74.

Řekl jsem, že došlo ke sblížení Helferta se Sukem. Možno dokonce říci, že to bylo sbratření.

Rok 1932 začal pro Vladimíra Helferta neblaze. Onemocněl trombózou, byl upoután více než čtyři měsíce na lůžko. Z podolského sanatoria píše 11. března svému žáku, pozdějšímu význačnému hudebnímu historikovi, folkloristovi a rozhlasovému pracovníku PhDr. Karlu Vetterlovi, CSc. (1898-1979): „Té mé nemoci se ve mně nějak zalíbilo. Když jsem ležel šestý týden, objevil se zánět žil a levá trombóza na druhé, pravé noze, v lýtku. Ale za 14 dní bylo už dobře. Na samém konci toho 8. týdne se však objevil zase zánět žíly v pravé noze nad kolenem. Dnes je sice už také s tím dobře, ale stejně se mi tím ležení prodloužilo o 3 týdny. Jak jsem rád, že nemám 4 nohy! Ono by mi to lezlo z jedné do druhé a vždy tak pěkně po kouscích. [...]“

Nemocného, ale nemoci odolávajícího Vladimíra Helferta navštívil v pražském léčebném ústavu Josef Suk, ostatně jako jediný ze zdejší hudebnické obce. Helfert byl dojat. Uvítal Suka neobyčejně přátelsky a sbratřil se s ním. Po letech (1974) připomněl další Helfertův žák, pozdější prof. PhDr. Robert Smetana, DrSc. (1904-1988), vedoucí Katedry hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, tento výjev setkání Helferta se Sukem, když výstižně napsal: „Myslím, že dokonale šťastný byl [V. Helfert] později také o svátečně slunném dopoledni, kdy stvrzoval smír a dokonce sbratření s Josefem Sukem, zetěm Antonína Dvořáka, uzavřené předtím v podolském sanatoriu za dlouhé a skoro smrtelné Helfertovy nemoci (Lidové noviny měly tenkráte za dva měsíce třikrát vysazený Helfertův nekrolog), a kdy krásnou slavnostní řečí doporučoval rektorovi své univerzity, aby Josefu Sukovi byla za tvorbu hudby udělena hodnost doktora honoris causa.“

V památný den 9. prosince byli v Brně prohlášeni čestnými doktory filozofie jednak Josef Suk, jednak Max Švabinský (1873-1962). Byl konec roku 1933. J. Suk byl při promoci citově vzrušen. Nevšedně si nové pocty vážil. Ve své děkovné řeči připomněl promoci Leoše Janáčka (1854-1928), prvního čestného doktora Masarykovy univerzity, jemuž byl titul PhDr. h. c. udělen 28. listopadu 1925, a svůj projev ukončil slovy: „V poctě této vidím znovu zas poctu pro české hudební umění, které činilo národ známým v cizině i v době, kdy se velmi málo o nás vědělo. Smetana a Dvořák, spolu s umělci výkonnými, Ondříčkem a Českým kvartetem, položili tento krásný základ. Smetana a Dvořák, později Janáček, všichni již na pravdě Boží, jsou základními pilíři české hudby tvůrčí. Ctěme je a buďme šťastni, že jsou národem a celým světem plně uznáváni... Ale neříkejme jaksi pohodlně, že mety české skladby jest již definitivně dosaženo. Přejeme si hrdého a zdravého vývoje dalšího, tak, jak si ho přáli Smetana, Dvořák a Janáček, ovšem vývoje takového, který by vedl kulturu české hudby k další výši."

Že i J. Suk vede „kulturu české hudby k další výši", věděl dobře i V. Helfert, jenž našeho Mistra zhodnotil v České moderní hudbě takto: „[...] Roste přímo z Dvořáka ve své neobyčejné svěžesti a v geniálním bohatství a barvitosti hudebních myšlenek", avšak Suk, jenž měl neobyčejnou zvukovou představivost, „záhy přináší něco nového, v čem roste dále ze Dvořáka [není to tisková chyba, nemá být „za Dvořáka"? Pozn. R.P.]. [...] Ke svému modernismu, ke svým novým výbojům výrazovým a technickým nepřichází Suk puzen silou, vzdornou a revoluční vůlí tvůrčí, jako je to u Janáčka nebo Nováka, nýbrž dotvořuje se jich, propaluje se k nim žárem onoho zvukového domýšlení a individualisování jednotlivých hlasů. Po té stránce je Suk zjevem sui generis v moderní české hudbě. Možno říci, že je nejabsolutnější hudební tvůrce této generace, jemuž zvuk znamená zcela konkrétní představu, zcela určitou hudební myšlenku, jež vyrostla z určitého nástroje, z určité polohy a takto musí být individualisována až do krajnosti. V tomhle vyrostl nad svého mistra. [...] Stopovat po té stránce Sukův vývoj je nadmíru poučné; ukazuje, k jakým netušeným konsekvencím může dojít důsledné absolutní myšlení hudební. Suk ve svých vrcholných dílech: ve druhém kvartetu (1911), ve Zrání (1917) a v Epilogu (1932) dospěl k nebývalým komplikacím melodickým a harmonickým, k něčemu, co patří k nejodvážnějším projevům evropské hudby dvacátého století." (S. 70-71.)

V. Helfert tedy není „odpůrcem a nepřítelem“ Josefa Suka, jak tvrdí ing. Josef Kučera; tento český muzikolog, oběť nacistického běsnění, poprvé u nás promyslel a domyslel, jaké postavení má velký žák a zeť A. Dvořáka v českém a evropském hudebním kontextu.

Literatura (Řazeno abecedně)

Helfert, Vladimír: Antonín Dvořák. In: František Pulec (ed.), Čítanka pro třetí třídu středních škol dívčích. Sestavil ... Česká grafická unie, Praha 1931, s. 106-108.

Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti. Index, Olomouc 1936.

Helfert, Vladimír: Konec hudebního naturalismu [mj. o V. Novákovi, pozn. R.P.] In: Česká kultura II, 1913/1914, č. 6, s. 97-100.

Helfert, Vladimír: „Více Dvořáka!“ In: Česká kultura I, 1912/1913, č. 4, s. 114-118.

Helfert, Vladimír: Vítězslav Novák. In: Národní politika XLIII, 1930, č. 334, ze dne 5. prosince 1930.
Jordán, František (ed.): Dějiny university v Brně. Autorský kolektiv: Marie Bednaříková, František X. Halas, František Jordán (redaktor), Zdeněk Konečný, František Mainuš, Jaroslav Mlýnský. Vydala Universita J. E. Purkyně (nyní Masarykova), Brno 1969.

Pečman, Rudolf: Vladimír Helfert. Nadace Universitas Masarykiana, Brno; Akademické nakladatelství NAUMA, Brno 2003. Stran 232, formát A4, dvousloupečná sazba, 43 obrazové přílohy („Edice Osobnosti").

Pečman, Rudolf: Útok na Antonína Dvořáka. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. O vztahu V. Helferta k A. Dvořákovi viz zejména kapitola Potměšilá muzikantská reakce proti moderní hudební kultuře (Helfertovo odsouzení opožděného skladatelského zjevu), s. 109-134. Brno 1992. Stran 188, formát B5.

Pečman, Rudolf (ed.) – viz Vysloužil, Jiří (ed.) – Pečman, Rudolf (ed.).
Pulec, František (ed.): Čítanka pro třetí třídu středních škol dívčích. Sestavil... Česká grafická unie, Praha 1931.

Smetana, Robert: Za Vladimírem Helfertem. In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university H 9, 1974. Vydáno i samostatně ve sborníku Vladimír Helfert. Pokrokový vědec a člověk. Studie, korespondence a vzpomínky. K tisku připravili: Jiří Vysloužil a Rudolf Pečman. Samostatná paginace (s. 1-73). Brno 1975, s. 63-67.

Vetterl, Karel: Z korespondence učitele svému žákovi. In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university H 9, 1974. Vydáno i samostatně ve sborníku Vladimír Helfert. Pokrokový vědec a člověk. Studie, korespondence a vzpomínky. K tisku připravili: Jiří Vysloužil a Rudolf Pečman. Samostatná paginace (s. 1-73). Brno 1975, s. 53-58.

Vysloužil, Jiří (ed.) – Pečman, Rudolf (ed.): Vladimír Helfert. Pokrokový vědec a člověk. Studie, korespondence a vzpomínky. Vydáno k 30. výročí úmrtí prof. dr. Vladimíra Helferta a k 30. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou jako příloha ke Sborníku prací Filosofické fakulty brněnské university (řada H, č. 9). Předseda redakční rady: Jiří Vysloužil. Výkonný redaktor: Rudolf Pečman. Brno 1975.

Univ. prof. PhDr. Rudolf Pečman, DrSc.
působí od 1955 (nyní již externě) v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (přednášková činnost, též funkce předsedy oborové rady pro hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně).

Poznámka redakce, či spíše “redakční přípodotek“
Věcná a kvalifikovaná polemika potěší srdce snad každého redaktora. Je-li vedena na úrovni, promění prostý psaný text v živoucí dialog a v ideálním případě i v něco na způsob “konference na dálku“ – každý čtenář totiž podvědomě autorům buď přitakává, nebo se s nimi pře. Stejně tak i mně při četbě obou příspěvků táhlo hlavou několik úvah a protože by možná mohly podnítit někoho z vás k dalšímu příspěvku, dovolím si je zde krátce zmínit:

Není možná vyloučeno, že pravdu má jak PhDr. Pečman, tak Ing. Kučera - PhDr. Pečman sám ve svém příspěvku uvádí: “Je pravda, že profesor PhDr. Vladimír Helfert patřil – jako žák Otakara Hostinského a v rané době také jako spolupracovník Zdeňka Nejedlého, svého švagra, s nímž se později ideově rozcházel – k přesvědčeným „smetanovcům" a stál v době před první světovou válkou víceméně proti Antonínu Dvořákovi(...)“

Že tomu tak zprvu skutečně bylo a že ani Suk sám v té době nechoval k Helfertovi nijak vřelé city, potvrzuje i jeden ze starších článků Zpravodaje SJS. V článku PhDr. Blanky Bajerové “V. Novák, J.Suk a Podskalská filharmonie“ můžeme číst následující řádky “ Na základě názorového tříbení pohledu na domácí uměleckou, zvl. hudební scénu vznikaly v kroužku „filharmoniků“ písemné, verbální nebo malířské projevy, které měly charakter vážné úvahy nebo, a to častěji, podobu satirickou. Takto vznikla původně i Sukova zmiňovaná Ukolěbavka č.3, uvádějící v podtitulu dedikaci „věnováno otci Nejedlému a jeho čtyřčatům Zichovi, Čapkovi, Hilfertovi (psáno s “i“) a Bartošovi“.Za Nejedlého „čtyřčata“ byli považováni nejnadšenější stoupenci a spolupracovníci z okruhu mladých publicistů sdružujících se kolem Zdeňka Nejedlého a listu Smetana – Otakar Zich, hudební kritik Bedřich Čapek, Vladimír Helfert a Josef Bartoš.“ (In: Životem a snem 9/2, str. 14 – Praha 2002). I v tomto článku je ovšem jasné, že se jednalo o dobu před první světovou válkou, PhDr. Bajerová zmiňuje, že “Sukovo dílko z roku 1912 vznikalo v době, kdy v české hudbě kulminoval negativní a kritický postoj Zdeňka Nejedlého k Dvořákově skladatelské škole, Novákovi, Sukovi a Nedbalovi“ (tamtéž, str. 13)

Vzhledem ke všeobecně známému faktu, že Suk Dvořáka vysoce ctil jako skladatele a nadto velmi miloval jako svého “duchovního otce“, nemám žádný důvod pochybovat o tom, jaký asi byl Sukův vztah k člověku, který označil Dvořáka za nepřemýšlivého “muzikanta“ (viz výše), o pravděpodobných invektivách V. Helferta směrem k Sukovu dílu ani nemluvě.

Zdá se mi ovšem, že není žádný důvod pochybovat ani o tom, že “(...) v dobách poválečných (...) si V. Helfert plně uvědomil, že Dvořákovi křivdil (...) a plně revidoval svůj názor na Dvořáka“ (viz rovněž výše). Pokud by se tak totiž nestalo, pochybuji, že by kdy mohlo dojít k popisovanému sbratření Suka a Helferta, jak ho líčí PhDr. Pečman ve svém článku. Z toho ovšem nutně vyplývá otázka: Co bylo podnětem k tomu, že V. Helfert takto radikálně změnil názor (kromě zmiňovaného janáčkovsko – brněnského vlivu?) Anebo trochu všeobecněji – vznikla už (téměř po stu letech) publikace, která by smutné období “bojů o Dvořáka“ zpracovala s historickým odstupem a nadhledem a s maximální možnou mírou objektivity? Vaše příspěvky a doporučení v této věci rádi otiskneme.

A na závěr už jen jedna krátká a opravdu velmi nevědecká úvaha:
Vladimír Helfert dokázal uznat svůj omyl a změnit svůj názor, když se ukázal být chybný. Josef Suk dokázal Helfertovi odpustit a zaujmout k němu vstřícný postoj. A přes to všechno zůstal V. Helfert v povědomí mnoha lidí jako někdo, kdo se neuctivě vyjadřoval o Dvořákovi a Sukovi.

Inu osobní “čistý štít“ je křehká věc a neradno si s ní zahrávat...

(M.Š.)