ZAVŘÍT TENTO ČLÁNEKSPOLEČNOST JOSEFASUKA




Blanka Bajerová:

V.NOVÁK, J.SUK A PODSKALSKÁ FILHARMONIE

Stručný záznam, pouhá jedna věta v závorce, o existenci Podskalské filharmonie, jak ji uvádějí Dějiny české hudební kultury, díl 1. /Praha 1972, s. 82/ nereflektuje dostatečně dobový význam tohoto privátního spolku českých umělců, intelektuálů, milovníků hudby a umění, aktivně činných v prvních letech minulého století. Objektivnější a hlubší sondu do bohatých a všestranných aktivit spolku, zaniklého v předposledním roce 1. světové války, v roce 1917, umožňuje částečně zachovaná pramenná dokumentace ze soukromého archivu Richarda Veselého, kronikáře spolku. Některé dílčí sondy zaměřené na impresionistické impulsy v tvorbě Vítězslava Nováka a Sukovo zpracování dobového šlágru „Milovala jsem, ale jen jednou v životě svém“ jsem zveřejnila v časopise Opus musicum /č.2/2002, s. 17/ a ve Zprávách Společnosti Vítězslava Nováka /č.35/2000, s. 18/.

V dnešním příspěvku bych chtěla osvětlit otázku, do jaké míry Podskalská filharmonie vstřebávala názorové střety vztahující se k orientaci české hudby na přelomu 19. a 20. století a jak do nich vstupovali členové Podskalské filharmonie – Vítězslav Novák, Josef Suk, Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička a další. Iniciátorem založení spolku Podskalská filharmonie byl v roce 1900 Vítězslav Novák. Soustředil kolem sebe profesionální i amatérské hudebníky, výtvarníky, literáty, osobnosti české hudební kultury. Ač spolek „filharmoniků“ byl přátelským spolkem scházejícím se pro radost z muzicírování, byly pro Nováka schůzky v Podskalí důležité a podnětné pro krystalizaci jeho tvůrčí a názorové orientace. Impulsy, které na přelomu století dávala evropská hudba, zejména v přijetí impresionismu, byly v českém prostředí sporadicky reflektovány. Uvádění Debussyho děl je v Praze spjato až s rokem 1905 /uvedeno Faunovo odpoledne/, systematicky každoročně až od roku 1907. Pramenná dokumentace Podskalské filharmonie a Novákovy Paměti však poukazují ke skutečnosti, že Novák se seznamoval se skladbami impresionistů /myšleno s Debussym/ už mezi lety 1895-1900. Poznával je prostřednictvím čtyřruční hry, klavírních výtahů u dvorního rady Adolfa Schweraka, který byl členem Podskalské filharmonie, patřil také do úzkého výboru 19ti stálých členů. Podle seznamu Richarda Veselého, pořízeného zřejmě r. 1910 při příležitosti vydání Almanachu Podskalské filharmonie, měl spolek 59 členů. Mezi členy výboru jsou uvedeni: Václav Talich, Jan Heřman, Hugo Boetinger, Otakar Šourek, Vladimir Rebikov, Boleslav Schnabel-Kalenský ad.

Adolf Schwerak byl člověk nejen vzdělaný a kultivovaný, ale měl značný přehled a zájem o soudobé umělecké dění a vzhledem k jeho velmi uspokojivé finanční situaci lze předpokládat, a Novákovy Paměti domněnku v mnohém potvrzují, že Schwerak si obstarával ke 4ruční hře s Novákem klavírní výtahy nových děl ještě dříve, než zazněly na pražských premiérách. Novák se ve svých Pamětech zmiňuje o poznání děl Cl. Debussyho /Faunovo odpoledne a Moře/ na schůzkách se Schwerakem již v rozmezí let 1895-1898. Také Richard Veselý v rukopisných „Dějinách Podskalské filharmonie/ uvádí kolem roku 1901-1902 zmínku: „Hrála se jen klasická hudba, což bylo dílem Novákovým. Záhy našla se i opozice ve filharmonii. Spíláno Novákovi přezdívkami konzervativců a reakcionářů. Leč u tohoto byl to pouze egoism. Hrával u v. rady Schweraka jen moderní skladby. A poněvadž tehdy tak pokrokovým ještě nebyl, aby se bez klassiků vůbec mohl obejíti, zbyla stará hudba nám.“ / Richard Veselý: Dějiny Podskalské filharmonie, rukopis, s. 6/. Hudební schůzky se Schwerakem , probíhající v letech 1895-1910, poskytovaly členům filharmonie poznaní nových, v Praze dosud nepremiérovaných děl, ale o něco později, od roku 1906, než je poznal sám Novák, jak uvádí Richard Veselý v rukopise svých Dějin /s.9/.

Poznávání děl evropské hudební scény tříbilo názory a orientaci v domácí skladatelské produkci. Napomohla tomu i řada osobností, které se staly členy Podskalské filharmonie od roku 1907 /od období Novověku, jak periodizoval činnost spolku R. Veselý/ - patřili k nim Václav Talich, než odešel v příštím roce do Lublaně, klavírista Jan Heřman, skladatel Ladislav Vycpálek, skladatel a dirigent Vincenc Maixner, klavírista Václav Štěpán a na přelomu let 1908/1909 skladatel a dirigent Jaroslav Křička, skladatel a teoretik Otakar Šín a nepravidelně v těchto letech začal do Podskalské filharmonie docházet Josef Suk. Nepatřil k pravidelným hostům spolku „filharmoniků“, poněvadž , jak známo, bránily mu v tom umělecké zájezdy s Českým kvartetem. Významných událostí života filharmonie se však aktivně účastnil a k nim patřily i masopustní večírky tvořící kontrast k běžným týdenním schůzkám , na nichž se vážně a zodpovědně muzicírovalo. Byly nejen společenským setkáním a zábavou, ale studnicí satirických nápadů a myšlenek, které velmi citlivě reagovaly na kulturní atmosféru doby. S masopustními večírky je spjata i geneze Sukovy Ukolébavky č.3 z klavírního cyklu Ukolébavky op. 33 s podtitulem „Sentimentální sebeparodie na pouliční písničku“, jejíž analýzu uvádím v časopise Opus musicum č.2/2002 a ve Zprávách Společnosti V. Nováka č. 39. Při této příležitosti bych ráda poděkovala dr. Nouzovi za rady při přesném vročení skladby. Sukovo dílko z roku 1912 vznikalo v době, kdy v české hudbě kulminoval negativní a kritický postoj Zdeňka Nejedlého k Dvořákově skladatelské škole, Novákovi, Sukovi a Nedbalovi. Poněvadž se skladatelé devadesátých let nezformovali do názorových skupin, nevytvořili si svůj manifest moderny, zřejmě v důsledku vysoké míry individuality vůdčích osobností V. Nováka a J. Suka, sehrála proto Podskalská filharmonie v těchto letech důležitou úlohu určité komunity, která byla vnímána jako centrum „české hudební moderny“. Dokládají to v roce 1932 i vzpomínky kronikáře Podskalské filharmonie, hudebního spisovatele Richarda Veselého, žáka a přítele V. Nováka: „Roku 1900 pořádány již dvakráte v týdnu večírky v Mikešově bytu v Podskalské třídě …zde se stala Podskalská filharmonie společenským střediskem české hudební moderny, jež nabyla velikého významu.“ /In: Vítězslav Novák: Studie a vzpomínky. Red. Ant. Srba. Praha 1972, s. 356/.

Na základě názorového tříbení pohledu na domácí uměleckou, zvl. hudební scénu vznikaly v kroužku „filharmoniků“ písemné, verbální nebo malířské projevy, které měly charakter vážné úvahy nebo, a to častěji, podobu satirickou. Takto vznikla původně i Sukova zmiňovaná Ukolěbavka č.3, uvádějící v podtitulu dedikaci „věnováno otci Nejedlému a jeho čtyřčatům Zichovi, Čapkovi, Hilfertovi a Bartošovi“. Za Nejedlého „čtyřčata“ byly považováni nejnadšenější stoupenci a spolupracovníci z okruhu mladých publicistů sdružujících se kolem Zdeňka Nejedlého a listu Smetana – Otakar Zich, hudební kritik Bedřich Čapek, Vladimír Helfert a Josef Bartoš. Do té doby neznámý Josef Bartoš zveřejnil v roce 1911 v revue Čas článek prudce reagující na dobové heslo „více Dvořáka“, který byl bezprostředním signálem k útokům názorově znepřátelených stran. Že ještě v roce 1913,1914 byly názorové střety aktuální, dokládá archiv Podskalské filharmonie.

Pozoruhodné jsou v něm rukopisy kupletů, které vznikly a jsou datovány rokem 1913. Zřetelně negativně reagují na postoje a proklamace Zd. Nejedlého, na mikroklima českého hudebního života. Autory satirických útvarů byli Vítězslav Veselý /zřejmě příbuzný kronikáře Podskalské filharmonie, hudebního spisovatele Richarda Veselého, 1880-1933 nebo pianisty Romana Veselého, 1879-1919/ dále Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička a Jan Loewenbach.
Kuplet Vítězslava Veselého je zaměřen proti Zd. Nejedlému: „ Zda znáte všichni Nejedlého kudrnatou palici - od smrti Hostinského sedí na hudební stolici - objevil četné skladatele - o těch pořád hubou mele - patří jako F.X. Šalda rovnou na šibenici.
Loewenbachův kuplet paroduje Nejedlého proklamace: „ Ať žije Förster, Ostrčil - Dvořák nás nezajímá víc! - Jen Fibich pokrok postrčil - a Anton neznamená nic! - Vždyť se Zdeňkem jen Otokar - můž tvořit pokrokový pár … To v písmu hvězd už psáno jest - Buď intrikánům znik a zmar! V textu anonymního kupletu je předesláno: „Autor zachovává i nadále anonymitu a prosí, aby cena jemu přidělena byla použita co základ ku zřízení fondu pro sanování mozku Zdeňka Nejedlého.“ Autor anonymního kupletu se ztotožňuje s Vl. Helfertem: „Dr. Helfert přeje a upozorňuje posluchače, že rýmy jsou veskrze slušné. Švagr Nejedlý v erudici je mi jedinej můj cíl - po Hostinském zdědil stolici - s ní i rozum podělil. - Protože já jsem chytrej dost - věřím taky na dědičnost. - Já dr. Helfert teď znám sic dost - však po něm zdědím učenost." Následující text je písmem i formou nápadně podobný předcházejícímu a je podepsán Ladislavem Vycpálkem. S největší pravděpodobností pochází i předcházející anonymní kuplet z pera L. Vycpálka. Jeho text karikuje Otakara Zicha, stoupence a spolupracovníka Zd. Nejedlého: „Dr. Zich přeje a upozorňuje posluchače, že to myslí vážně: Novák špatně inštrúmentuje - v tom je eště malej štír - kde v „Bouři“ s orchestrem v konci je - tam ho hned vodře klavír. - S „Panem“ to bude nejinak - to já jsem jinej Kabrňák: - tu „Bouři“ bych, já doktor Zich - psal rovnou pro klavíry dva.“ I kuplet Jaroslava Křičky je satiricky zaměřen a není pochyb, že měl na mysli také Zd. Nejedlého: „Je hudba vždy věcí vedlejší - hlavní je deklamace - a proto nemá ceny žádné - čistě hudební práce: - neb hudebník jen hudbu zná - a žádné vzdělání nemá. - O hudbě tedy soudit může - pouze inteligence.“

Teprve kolem roku 1915 je patrné uklidnění názorového zjitření. I satirická podoba atmosféry doby, v muzikologické literatuře známé pod pojmem „Boj o Dvořáka“, napovídá, že česká hudba byla v prvních desetiletích 20. století zmítána vnitřními spory, které se podílely na nepřízni a neochotě přijmout intenzivněji podněty evropské hudby té doby. Použitá literatura: Dějiny české hudební kultury 1890-1945/1. Praha 1972. Novák, Vítězslav: O sobě a jiných. Praha 1970. Veselý, Richard: Dějiny Podskalské filharmonie. Rukopis. Soukromý archiv brněnské varhanice Aleny Veselé.

ZAVŘÍT TENTO ČLÁNEK© Společnost Josefa Suka